Jediný správný názor je ten multikulturní, tj. šátek nikoho neohrožuje a proto jde o diskriminaci. Již v první reportáži, kterou jsem viděla, byl dán prostor bojovnici za lidská práva a poslední slova reportáže byla o tom, že právníci se již chystají zkoumat  zda nedošlo k diskriminaci.

Jednotlivé kultury se potkávaly od nepaměti a docházelo ke střetům. Výsledkem jednoho takového střetu jsou kavárny se vším, co ke kavárenské kultuře patří a tím základem je káva. Jak to vše začalo? Turecká armáda oblehla 14. července 1683 Vídeň. Výsledek obléhání, kde obléhaní měli po případné  prohře na výběr přestup k islámu nebo smrt, všichni známe z učebnic dějepisu. Vídeň byla zachráněna a v opuštěném táboře turecké armády byly ponechány i pytle s kávovými zrny. Z počátku si rabující vítězná armáda myslela, že se jedná o krmivo pro velbloudy. Podle pověsti ale voják a špeh Georg Franz Kolschitzky věděl k čemu lze taková zrna použít a tak se ve Vídni otevřela první kavárna v Domě pod modrou lahví. Postupně se návštěvníci vídeňských kaváren naučili do kávy přidávat cukr a mléko. Počátky kavárenské kultury tak byly položeny. Káva je tedy, řečeno s humorem, výsledkem kulturního obohacení přineseného nám bojovníky islámu. S nadsázkou lze říci, že asi díky tomu   dnešní intelektuální elita, která tak ráda tráví čas diskuzí u šálku dobré kávy někde v kavárně, se tak vehementně zastává konceptu multikulturality.

Co k tomu říci? Má cenu argumentovat tím, že islám je expanzivní náboženství, že se vlastně nechová jako jiné víry, které ve svém historickém vývoji již většinově násilí odřekly? Co na to říci, než přiznat, že jsem konzervativní a tudíž si myslím, že islám a jeho prvky nepatří do země, jejíž kultura a historie vyrostla na křesťansko-židovských základech? Má cenu argumentovat, že zatím co si asi málo kdo z nás dokáže představit pražského kněze, nebo rabína jak nabádá ke svatému boji a vraždění nevěřících psů, tak v islámské modlitebně to nebude tak řídký jev?

Žijeme v kulturně historickém okruhu, který se vyvíjel několik tisíc let, který má svůj řád a algoritmy, ve kterých se pohybujeme, aniž bychom si uvědomovali, odkud se vzaly. Celý ten vývoj trval stovky generací a vlna multikulturalismu jej nedokáže odstranit za pár desítek let, tím spíše, že multikulturalismus, v podobě v jaké je nám představován v současné Evropě, je jen věcí právě zmíněné Evropy. A ještě tak možná jejich „elit“. Od stolku v kavárně se krásně káže o potřebě tolerance a o hledání mostů. Po dopití cafe late se cestou potemnělou ulicí mění teze o potřebě tolerance ve zrychlený krok do bezpečného domova. A co když onen kulturně odlišný člověk, který potřebuje naši toleranci, bydlí u nás v domě? Co je víc? Je to občanské právo na bezpečí, pokojný stav, nenarušování klidu anebo boj za multikulturní společnost? Získáváme za to, co klademe na oltář tolerance přiměřenou protihodnotu? Na to si musí odpovědět každý sám.

Vladimíra Ludková