Fráze „Pyrrhovo vítězství“ naráží na hořkou poznámku, jíž údajně odbyl důstojníky, kteří mu po bitvě u Auscula (roku 279 př. n. l.) blahopřáli k vítězství: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni,“ měl říci. Šlo o dost střízlivé zhodnocení celé situace - nepřítele sice přinutil k ústupu a způsobil mu těžké ztráty, ale jeho armádu nezničil a Pyrrhovy vlastní elitní jednotky a důstojnický sbor vyšly z bitvy notně zdecimovány. Vzhledem k tomu, že Římané měli větší možnosti doplnit své řady, jeho pozice se fakticky zhoršila.

Něco podobného se přihodilo o víkendu staronovému předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi. Rozprášil sice šiky svých nepřátel, prosadil do všech pozic místopředsedů svoje věrné, ale vítězstvím – aspoň v delším horizontu – to nazvat nelze. Důvod je zřejmý: Sobotka tím, jak převzal absolutní hegemonii nad svou stranou a vytěsnil z jejího čela všechny stávající i latentní oponenty, přihlásil se také k absolutní zodpovědnosti za vše, co se ve straně a se stranou bude dít. Zároveň své protivníky dopředu vyvinil z jakéhokoli podílu na úspěších a zejména neúspěších strany.

Vzhledem k tomu, jak nesmírně složité jsou a budou vztahy v současné koalici, jimž určitě neprospějí ani rétorická cvičení na adresu Andreje Babiše, jež byla dominantní náplní sjezdových proslovů, tento Sobotkův postup není rozumný. Lze pochopit, že chtěl ucítit chuť absolutního triumfu. Zašlapal všechny Škromachy, Hašky a Tejce pod pomyslný koberec a obklopil se lidmi jako jsou Marksová či Chovanec, ale tím zároveň vyslal do řad svých členů tento vzkaz: Jsem a hodlám zůstat imperátorem. Proti mně nemá nikdo šanci.

Kdyby se něco podobného stalo na předchozím sjezdu v roce 2013, dalo by se to vyložit jako snaha zabetonovat se v boji proti presidentu Zemanovi, jehož lidé měli ve straně i jejím vedení dobré pozice. Tito lidé se však odsunuli na vedlejší kolej a strašit dnes sociální demokraty Zemanem je zpozdilé. Spíše to vypovídá o tom, že Sobotka se stále ještě nevyrovnal s vlastní minulostí, konkrétně hlasováním v prezidentské volbě roku 2003.

A tak je dnes Sobotka sice na koni, ale také všem na očích jako snadný terč. V podobné situaci byl Pavel Bém, jehož ODS ve volbách na pražský magistrát v roce 2006 získala skoro 55 procent hlasů a hravě by radnici sama ovládla. Přesto se Bém spojil se Zelenými a Evropské demokratce Reedové dokonce přepustil místo jednoho náměstka. Proč? Aby se podělil o odpovědnost. Případně aby leckterou nepříjemnost přehodil na druhé.

Tuto šanci dnes Sobotka nemá, a připravil se o ni sám. Velkorysý vládce by po zdrcujícím úspěchu ve všech volebních kolech doporučil sjezdu v posledním klání zvolit Tejce. Jednak by se bez rizika předvedl jako formát, jednak by tím neutralizoval Tejcovu opoziční energii, která nyní může propuknout naplno. Inu, jak bylo úvodem řečeno, vítězství to sice je, ale jen Pyrrhovo.