Byl to jeden z těch, s nimiž jsem po listopadu 1989 našel v politice společnou řeč a také přátelství. Ve svém posledním rozhovoru pro Parlamentní Listy (viz ParlamentniListy.cz 27.11.2013, Co nám před smrtí sdělil Egon Lánský …) Egon takto popsal své zkušenosti s některými českými novináři: „ …nastalo proti mně velké štvaní pseudožurnalistů v Česku. Stavím se velmi bojovně proti tomu, čemu se říká investigativní žurnalistika. Je založena na tom, že si investigativci částečně něco vymyslí a částečně něco dostanou za úplatu od policajtů. Nicméně takhle ničí lidské životy. Takhle mě chtěla zlikvidovat Sabina Slonková. V Mladé frontě o mně napsala několik stránek. Možná to vyslechla od mých «hodných kolegů» ze Svobodné Evropy nebo uplatila nějaké fízly, a tak se dělá v Česku investigativní žurnalistika.“

I to byla jedna z věcí, která nás oba spojovala. Moji „kakaovou kauzu“ nejlépe popsal novinář Štěpán Kotrba v Britských listech (viz britskelisty.cz 31. 1. 2008, Dočká se Michal Kraus omluvy médií?): „Opozicí tak často zmiňovaná a kritizovaná mediokracie se projevila v plné síle. Když začala kauza "Ghanské kakao" poslance Michala Krause, byla na prvních stranách deníků - bez ohledu na to, že se jednalo o "jednozdrojovou" informaci starou 5 let, vycházející "exkluzivně" z výpovědí hochštaplera Riga.

Kubiceho politická policie fabulovala - vyšetřovala Krause pro podezření z praní špinavých peněz, pokusu o podvod a později i korupce a rozšiřovala tyto své domněnky do médií, těm "spřáteleným" novinářům, které používá jako tlampače svých "aktivních opatření".   

Nyní, když se - jako ve všech ostatních "případech" policejního dezinformačního oddělení - žádná trestná činnost ani v jednom bodě "podezření" neprokázala, Kraus nebyl nikdy ani obviněn, natožpak aby byl obžalován, či dokonce souzen, média mlčí.

Nikdo se nepozastavuje nad činností policie, která na nepodloženém obvinění postaví PR operaci dehonestující konkrétní politiky. Nikdo se těmto neprávem skandalizovaným neomluví. Titulky jsou daleko za hranicí novinářské etiky. Nikdo nenapíše nic o "elitních" policejních fabulátorech. A to je vizitka demokracie, ze které se stala mediokracie a fízlokracie. Kraus skoro po dvaceti letech skončil v politice, když se dobrovolně vzdal funkcí. Nyní se postupně vrací. Špína, kydnutá policajtoreportéry, se bude smývat dlouho. Jediný, kdo se Krause zastal proti obvinění, byl a je Jiří Paroubek. Není to ostuda všech ostatních?“

Otcem zakladatelem mediálního impéria založeného na principu jednostranně a často i nepravdivě pojatého zpravodajství plně poplatného jedinému cíli -  komerčnímu úspěchu, tedy počtu prodaných výtisků, a to v zájmu politické moci a usměrňování politiky prostřednictvím silného ovlivňování veřejného mínění byl koncem 19. a v první polovině 20. století William Randolph Hearst, který v nevybíravé hře o čtenáře, jež byla vedena oboustranně novinářsky neobyčejně pochybnými metodami (Podivuhodné příběhy z minulosti, Reader´s Digest Výběr, Praha 2006, I. vydání, str. 77) porazil svého učitele Josepha Pulitzera, jehož novinářskou cenou se tak rádi chlubí někteří naši novináři.

Kromě toho, že Hearstovi se přičítá odpovědnost za vypuknutí španělsko-americké války na konci devadesátých let 19. století, kterou zapříčinily jeho tendenční a jednostranně pojatá zpravodajství (proslulým se stal jeho výrok: „Dodejte mi obrázky, já dodám válku!“) byl Hearstovým „největším úlovkem“ americký prezident William McKinley, o němž zveřejnil řadu negativních článků a dokonce vyzýval i k jeho zavraždění. Když se pak v roce 1901 stal tento prezident skutečně obětí atentátu, byla veřejnost naprosto šokována a Hearst nepopíral, že tentokrát už překročil míru. Nicméně ve svém novinářském běsnění pokračoval dál.

Aby se zabránilo dalšímu šíření hearstismu v médiích, vyšla v roce 1918 ve Francii Charta novináře a v roce 1926 vyšel v USA novinářský etický profesní kodex.

Český syndikát novinářů přijal etický kodex v roce 1998. Poměrně podrobně a jednoznačně popisuje, jak by se měl novinář v tomto Syndikátů sdružení při své práci chovat. Kodex mimo jiné ukládá novinářům neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti, nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat a  považuje pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější novinářské profesionální chyby.

Navzdory tomuto kodexu však v Česku vyrostla celé řada nových Hearstů, kteří aby si nemuseli dělat hlavu s Etickým novinářským kodexem, jednoduše nevstoupili do Českého syndikátu novinářů a s novinářskou etikou si tak jednoduše hlavu nelámali a dodnes nelámou. A tak pod pláštíkem investigativních novinářů se z nich stali prostí a sprostí nájemní mediální vrazi a zabijáci. Zejména politiků všeho druhu, ale i řady jiných veřejně známých osobností. Pravdivé informace, nezaujatost, objektivita pro ně byly a jsou sprostá slova. Naopak „účel světí prostředky“, se stalo jejich hlavním zaklínadlem. Politické „kauzy“ často na objednávku vytvářely senzace, které čtenáři milují, prudce zvyšovaly náklad jednotlivých médií a přinášely tak či tak ekonomický zisk.

Nejvýznamnějším českým Hearstem se bezpochyby stal Jaroslav Kmenta, který si na svou pažbu mediálního zabijáka připsal v uplynulém desetiletí nejeden zářez a který před pár dny oznámil (Server týdeníku Reflex.cz, 26. 11. 2013), že s novinařinou končí. Údajně pod dojmem úspěchů populistů v předčasných volbách dospěl k úvahám, zda neustálým otevíráním kauz politiků rovněž on sám nepřispěl „k bordelu, který mají lidi v hlavách“ a zda by už investigativní novinařiny neměl nechat.

Inu lítost poněkud pozdní. Chtě nechtě jsem si musel vzpomenout na SMS, kterou mi v roce 2006, v době, kdy národu sděloval, jakýže to jsem vlastně gauner, poslal: „ I když to tak nevypadá, osobně si Vás velmi vážím, ale dělám jen svou práci.“

Tehdy jsem se ho také prostřednictvím SMS zeptal, co takové práci říká jeho svědomí. Práci, jejímž prostřednictvím mediálně popravuje zcela nevinného člověk. Na to už mi neodpověděl.

A Kmentův „hearstovský“příběh plnil řadu měsíců stránky a obrazovky českých médií. Že byl nepravdivý? Že byl v příkrém rozporu s novinářskou etikou? No a co. Účel světil prostředky, Kmenta měl o jeden zářez na pažbě víc, Kraus z politiky odešel a stala se z něj nepoužitelná, mediálně profláknutá struktura. A Kmenta dostal za svůj příběh novinářskou cenu ……

S Kmentovým avizovaným odchodem se tak nabízí otázka.  Nastane už konečně konec nájemných mediálních zabijáků v Čechách? Inu, uvidíme ……

Michal Kraus