Je-li situace věznic skutečně kritická, okamžitým řešením by samozřejmě byla amnestie prezidenta republiky. Je to vyzkoušený spolehlivý prostředek. Překvapivou cestu ukázala britská vláda, která před několika dny nechala propustit značný počet vězňů bez soudních procedur (zde). Vybavit naši vládu obdobnou pravomocí zákonem by mohlo být docela rychlé, je-li skutečně  stav věznic neúnosný. Vláda odpovídá za situaci ve věznicích. K odpovědnosti ale patří pravomoc a nástroje. Vybavit ji by bylo na místě. A v krajním případě by mohl generální ředitel Vězeňské služby Simon Michailidis sebrat odvahu k následování příkladu předchůdkyně Kamily Meclové, která kdysi prostě dočasně zastavila přijímání nových příchozích. 

Přeplňování věznic se opakuje a k nemilému úkazu se přistupovalo různě. Pamatuji si na zasedání Poradního sboru generálního ředitele Vězeňské služby, na nichž se řešení hlavně hledalo v rozšíření ubytovacích kapacit. Do úvahy přicházelo vybudování nové věznice s účastí soukromého kapitálu. Nepodařený byl nákup nevhodné budovy od kroměřížské arcidiecéze, které se později Vězeňská služba zbavovala s potížemi a se ztrátou. Budování nové věznice dnes ale není na pořadu dne, byť v budoucnosti možná  bude nezbytné: bude-li vězňů stále přibývat a další změny trestní politiky již nikdo nevymyslí, nic jiného nezbyde. 

Vzpomínám také na šťastné časy s otevřenými dveřmi Kanceláře prezidenta republiky, kam představitelé spolku Šalamoun chodili mimo jiné přesvědčovat pana prezidenta Václava Klause, aby amnestií ulevil přeplněným věznicím. Vzdoroval zhruba dva roky a jeho stanovisko bylo jednoznačné: potřeba uvolnění kapacity věznic není přijatelná jako politické odůvodnění amnestie. V těch časech s námi jednali i ministři spravedlnosti a směli jsme se zapojit do diskusí o připravovaných novelách zákonů. Časy vstřícnosti k občanským iniciativám jsou ovšem dávno pryč. Od té doby „věrchuška“ zpanštěla a uzavřela se do sebe. 

Z informací z veřejných zdrojů o obsahu připravené novely trestního zákoníku se zdá, že navrhovaná opatření jsou vesměs rozumná. Zejména se mi líbí záměr rozšířit prostor pro výdělečnou činnost původcům materiálních škod zkrácením jejich pobytu za mřížemi. Podporuji dekriminalizaci marihuany, ale neztotožňuji se s bagatelizací neplacení výživného, které zákon postihuje pouze v případě, že dojde k ohrožení  dětí vyvoláním nouze. Matky postižených dětí budou muset snášet zkoumání jejich soukromí úřadem,  který bude povolán k posuzování závažnosti důsledků selhání otce. Ostatně netrpí-li děti neplatičů nouzí, je to vždy pouze zásluhou matky, jež takto nepřímo zvýhodňuje provinilce a dostává se vůči němu do nerovnoprávného postavení. 

Avšak záměr na novelizaci trestní politiky vychází ze zúžení příčiny přeplňování věznic na časté ukládání  nepodmíněných trestů a nedostatečné využívání alternativních trestů. Příčin je ale více. Nikdo se například nezamýšlí nad důvody, proč stále roste kriminalita, tedy odkud se bere stálý přítok vězňů. O prevenci kriminality se občas mluví, ale žádná praktická opatření nevidím. Ostatně je obtížné je vymýšlet, když za růstem kriminality je mravní  úpadek části společnosti a vedle toho příval nových příležitostí k obstarávání bezpracných příjmů, jako jsou například podvody na internetu. Další neřešenou příčinou bobtnání vězeňské populace, kterou Blažkova novela neodstraní, je vysoká recidiva. Zčásti ji určitě způsobují lidé, kteří prostě na svobodě neumí žít a návraty za mříže jim nepůsobí potíže. Jako příklad si vzpomínám na ženu, která po propuštění z výkonu trestu vždy chvíli pobyla na svobodě, ale pak se někde vloupala do sklepa, ukradla horské kolo, v hospodě je prodala, a pak jen pokojně čekala, kdy si pro ni přijde policie. Posléze se s pocitem úlevy vrátila do domu smutku na přiléhavé adrese Rozkoš  990. Takoví lidé se budou i nadále do věznic vracet jako domů, nebudou to pociťovat jako újmu a žádný zákon je z věznic nevypudí. Daleko více je ale těch, kteří by se sice již nikdy vrátit nechtěli, ale nemají rodinné zázemí a po návratu na svobodu se dostanou do cizího, nepřátelského prostředí, jímž se potácejí bez pomoci. Budou mít potíže se získáním obydlí a nikdo jim nedá zaměstnání, protože ve společnosti panuje nedůvěra k propuštěným vězňům. Nezískají legální přístup k obstarání obživy a hlad je donutí sejít ze správné cesty. Nemáme vybudovaný systém postpenitenciární péče, který by se postaral o propuštěné vězně, kteří nemají kam jít. Je to dobře známý problém, ale skutečně vážně se jím dosud nikdo nezabýval, pouze se o tom mluví a něco málo dělají některé neziskové organizace. Použitelnou cestou by mohlo být rozšíření úkolů a pravomocí Probační a mediační služby, které by ovšem vyžadovalo její přiměřené personální a finanční posílení. 

Ministrovi Pavlovi Blažkovi zbývá do vypršení mandátu zhruba rok. To je na odstranění  výše naznačených příčin přeplňování věznic příliš krátká doba. Mohl by se o to pokusit jeho nástupce, ale není jisté, že hozenou rukavici zvedne, když předchůdci se o to nepokusili. A za čas se opět dovíme, že jsou věznice přeplněné a musí se s tím něco dělat…

Tak to jde stále dokola po celou dobu mého působení v roli  justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty) a změna není pravděpodobná.