Požadavky vlivné skupiny menšinových akcionářů zní: Nové jádro ne, peníze nechat doma.

Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš a zástupce „kvalifikovaného“ minoritního akcionáře (skupiny držící přes jedno procento akcií) Michal Šnobr si vyměňují názory přes média o tom, jak by měla společnost odměňovat manažery a jak zacházet s volnými finančními zdroji. Šnobrovi se podařilo svolat na 30. listopad mimořádnou valnou hromadu s programem, který byl odmítnut na výroční valné hromadě v červnu, ale Beneš na ní nadále odmítá zařadit některé z navrhovaných bodů.

Pokud jde o to nejmenší, tedy stamilionové odměny, Šnobr je přesvědčen, že manažeři jsou přepláceni za nic nebo i za selhání. Bohatý opční program (výhodné příděly akcií vrcholným manažerům) je „netransparentní, neboť společnost ČEZ neinformuje ani akcionáře, ani trh o tom, komu a kdy byla přidělena opce, o podmínkách takového přidělení, ani o čisté výši částky, kterou může příslušný člen představenstva nebo manažer na základě přidělených opcí obdržet,“ (...) „což jen vyvolává pochybnosti, zda se jedná o skutečný motivační program, jehož cílem by mělo být motivovat členy představenstva a manažery k výkonům ve prospěch společnosti ČEZ a jejích akcionářů, anebo zda se jedná jen o další penězovod z majetku společnosti a akcionářů směrem k představenstvu a manažerům, a to bez ohledu na jejich výkony a bez ohledu na četná manažerská pochybení ...“

Jak Šnobr připomíná, že výnosnost investic v ČEZ prudce klesá. Od roku 2009 do roku 2017 klesla rentabilita investovaného kapitálu ze 16 % na 4,3 %, tedy na čtvrtinu. Jen za posledních pět let to bylo na polovinu. Velké ztráty způsobila zejména vadně provedená údržba v jaderné elektrárně Dukovany a její dlouhodobé odstávky v letech 2015 až 2017. Jestliže za tohle někomu byly slíbeny odměny, je to třeba zrušit.

Teď však ziskovost poroste a do společnosti by mohlo přitékat více volných peněz, protože před zdaněním je ochrání velké odpisy z dokončených investic. Ale za tím kouká další riziko. Tyhle peníze by měly být podle Šnobra pod dohledem valné hromady, aby je manažeři neprošustrovali, jako při expanzi do Bulharska a dále na východ, odkud teď bezhlavě prchají.

„Celý proces prodeje bulharských aktiv nyní připomíná více „útěk“ z prostředí, kde se ČEZ dlouhodobě nedaří, než regulérně a odborně připravený prodej, který by maximalizoval hodnotu pro akcionáře ČEZ. Po obdobných problémech v Albánii, Bulharsku, Rumunsku, Turecku, ale i investic do větrných elektráren v Polsku, které skončily či končí nutností tvorby opravných položek k získaným aktivům nebo přímo znatelnými ztrátami v řádech vyšších miliard korun, je zřejmé, že v této oblasti jde o chronické selhání vedení ČEZ, které není schopno zaručit dlouhodobou prosperitu jím realizovaných investic,“ píše Šnobr jménem uvedené skupiny menšinových akcionářů.

Stanovy navrhuje upravit tak, že na východ se nebude investovat vůbec. To generální ředitel ČEZ Beneš odmítá, prý by to zavánělo kartelovou dohodou (?) a strašlivými pokutami.

Jádro pudla je však jinde. Hlavní bitva na zmíněné mimořádné valné hromadě ČEZ bude silně radioaktivní, protože skupina „kvalifikovaných akcionářů“ má za to, že vedení ČEZ svůj hlavní úkol spatřuje v tom, že vyhoví státu a připraví podmínky pro dostavbu jaderných bloků. Je tu jednoduchý mechanismus. Stát má v ČEZ drtivou většinu, odhlasuje si cokoliv, omezuje ho jen zákon. Proto jsou manažeři vysoce odměňováni i za zjevný neúspěch, jen aby byli k požadavkům státu vstřícní. To se menšinovým akcionářům nelíbí a valná hromada je prvním krokem jejich obrany.

V textu „kvalifikovaného akcionáře“ je to vyjádřeno trochu kostrbatě, ale po dvojím nebo trojím přečtením zcela zřetelně:

„Kvalifikovaný akcionář se obává, že jedinou motivací představenstva ČEZ transformovat společnost tak, jak ji management společnosti představil na poslední valné hromadě, není zájem všech akcionářů ČEZ, nýbrž zájem hlavního akcionáře, tj. ČR, připravit podmínky v ČEZ tak, aby bylo v budoucnu možné realizovat výstavbu jaderných zdrojů. Tyto obavy potvrzují některé zveřejněné závěry z vládních materiálů, na kterých spolupracují zástupci ČEZ v rámci tzv. Stálého výboru pro jadernou energetiku.“

Ještě dříve, než se na valné hromadě dvě znesvářené skupiny poperou, zazněl z vlády i trochu jiný hlas. Premiér Andrej Babiš se energetikou zabýval při interpelacích ve sněmovně 1. listopadu. Tentokrát překvapil, když vyjádřil silné pochybnosti o možnosti rychlé výstavby jaderného zdroje. Jak připomněl: „Poslední jaderný reaktor, který byl postaven v Evropě a funguje, je Temelín. Žádný jiný nebyl postaven. Nebo byl postaven a nefunguje.“

Rozhodnutí má padnout „před Vánoci“, ale už teď Babiš naznačil přednosti prodloužení životnosti stávajících reaktorů. Zároveň bychom měli vzít vážněji sluneční panely na střechách domů, dosud přehlíženou větrnou energii, ale také novou plynovou elektrárnu Počerady, která se kvůli špatnému nastavení ekonomických podmínek zatím nevyužívá.

“Můžeme se vrátit možná k tomu tisíc miliardovému tunelu, který tady poslanci odhlasovali - soláry, protože to byl dobrý projekt, kdyby si to lidé dali na domky. Tak to je jedna možnost. Ale tentokrát transparentně a bez toho, aby se na tom nakrmili politici a politické strany. A máme vítr. Tam je potenciál. Máme Počerady. To znamená, máme plyn, obnovitelné zdroje a jádro.”

Nejen menšinoví akcionáři ČEZ, ale i vláda tak začínají vidět výstavbu nových jaderných elektráren jako nepřiměřené riziko. Z hlediska vlády to může být nepřiměřené riziko pro národní hospodářství a veřejné zdroje. Protesty akcionářů pak naznačují také nepřiměřené riziko pro ty, kdo by nesli odpovědnost za rozhodnutí stavět. Nemluvě o tom, že investice do obnovitelných zdrojů by přišly násobně levněji.

Česká Komora obnovitelných zdrojů energie (KOZE) to uvítala a rychle k tomu přidala pár výpočtů:

Nové fotovoltaické elektrárny umístěné na všech vhodných budovách by dokázaly ročně vyrábět 21 tisíc gigawatthodin elektřiny. Jsou tu ale kapacitní omezení české elektrizační soustavy, která zatím obnovitelné zdroje dost ignoruje, a tak by šlo v roce 2030 tyto nové zdroje integrovat maximálně v rozsahu 4 až 8 tisíc gigawatthodin (GWh) ročně. Dalších zhruba 5 200 GWh elektřiny by v roce 2030 dokázaly vyrábět nové větrné elektrárny, jak ukazují expertní výpočty KOZE.

K roku 2030 činí celkový potenciál fotovoltaických panelů na budovách a větrných elektráren 9 až 13 tisíc GWh elektřiny. To je o polovinu víc, než by za rok vyrobil v Dukovanech nový jaderný blok s výkonem 1000 MW.

Když jsem k tomu hledal nějaké doplňující informace, narazil jsem na zajímavý komentář ve Financial Times, ze kterého je zřejmé, že ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů jdou tak rychle dolů, že ohrožené je i uhlí, ze kterého máme v ČR asi polovinu elektřiny. Cena elektřiny ze solárních a větrných zdrojů ve Spojených státech totiž klesla natolik, že už jí nedokážou konkurovat mnohé uhelné elektrárny.

Tato zpráva se objevila pár hodin po skončení amerických voleb, kde v řadě těžebních států bodoval slib prezidenta Donalda Trumpa, že vrátí horníky do práce. Snad jim teď nabídne jiný program. Může ho inspirovat investiční banka Lazard, která na rostoucí konkurenci obnovitelných zdrojů v USA upozorňuje. Jejím oborem jsou investované peníze, proto neváhala s doporučením, aby mnohé americké energetické společnosti své uhelné elektrárny raději zavřely a nahradily větrnou a sluneční energií. Produkce uhelných elektráren v USA od roku 2007 klesla už o 40 % a také letos míří tempo poklesu k rekordním hodnotám. Kdo za to může? Všude je to stejné: Vedle klesajících nákladů obnovitelné energie vstupují do hry také levný zemní plyn a stagnující poptávka po elektřině.