Když peníze "neexistují"
Obecně se v učebnicích má za to, že před nástupem měny, lidé používali směnný obchod. Vše tedy mělo svou "cenu" a podle té se směňovalo - kuře bylo třeba cenou za pět bochníků chleba a tak dále. Pak to přestalo být praktické, a místo přímé směny se prostředkem prodeje a nákupu stal mezičlánek: peníze. Problém je v tom, že podle všeho to tak skoro nikde nefungovalo. Jak detailně ukazuje ve své skvělé knize "Debt - a history, first 5000 years" ekonomizující antropolog David Graeber, společnosti, kde se nepoužívaly peníze, fungovaly spíše tak, jako funguje dodnes rodina, tedy komunitárně. Věci se pochopitelně směnovaly, ale spíše, dnes bychom řekli, redistribuovaly, což měla na starosti jakási centrální řídící část společenství nebo vesnice. I dnes v rodině věci směnujeme, ale snažíme se tvářit, ač nás to mnohdy i něco stojí, jako by peníze neexistovaly.

Poprosím-li kamaráda, aby mi pomohl přestěhovat gauč, není dost dobře možné mu poté říci: "Děkuji, pracoval jsi pro mne dvě a půl hodiny, takže tady máš pět set sedmnáct korun." Tím byste přítele asi nepotěšil, ba dost možná i urazil. Pokud jej však pozvete na večeři a pivo, kdy jeho útrata vás bude stát pět set sedmnáct korun, pozvání přijme a bude mít radost. Jaký je mezi tím rozdíl? V druhém případě jsme se mohli tvářit, že peníze neexistují, alespoň ne přímo mezi námi. Nebo jiný příklad: pozvete slečnu na víno, ona si objedná bílé a vy jí řeknete: "Skvělá volba, tady máš 48 korun ... proč se na mne tak překvapeně díváš? Jaký je rozdíl mezi tím, zda dám peníze tobě, nebo číšníkovi? Přece žádný!" Omyl, rozdíl je zde veliký - totiž symbolický. Slečna má právo se urazit, protože jste na chvíli přestal předstírat, že mezi vámi neexistují peníze.

Proto se též hádáme, kdo zaplatí účet. Člověk prošlý školou ekonomickou by čekal, že se budeme hádat takto: "Ty to zaplať!" Jenže my se hádáme o zaplacení účtu přesně naopak: "Já to zaplatím!" "Ne, já, to je v pohodě." "Ne, já!" Jistěže i toto má své pravidla, ale určitě to nefunguje přesně. Respektive chceme, aby to fungovalo, ale ne zcela efektivně.

Když je trh na obtíž
Jak uvádí izraelský ekonom Dan Arieli ve své knize Predictibly Irrational, mnohé věci fungují efektivněji a lépe, pokud nejsou úplně efektivní. A znát hranice mezi osobním a tržním (neosobním) je třeba velice přesně. V momentě, když požádal přátele, aby mu s něčím pomohli, dělali to pomaleji a nedbaleji, když je za službu platil. Když se začalo více platit za dárcovství krve, "darované" krve bylo méně a měla horší kvalitu..., atd.

Možná i v tomto je problém s Řeckem (a dalšími zeměmi): my totiž úplně nevíme, jak se k Řecku chovat: jako k rodině (kde si odpouštíme, neplatíme za věci, směňujeme si nepřesně a nejasně a většinou si nevedeme přesné účty, kdo komu co), nebo jako k trhu? Ukazuje se totiž, že tržní pravidla fungují dobře kdesi uprostřed, jakmile se však dostaneme do malých celků (jako je rodina či přátelé), chováme se netržně. Možná se podobný úkaz děje i u velikých celků, jako je krach státu či důležité společnosti. V nanoa megaúrovních, zdá se, tržní pravidla moc nefungují, nebo lépe řečeno, ony by teoreticky mohly, ale my nechceme, aby fungovaly.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN