Takových výmluv se dostává zejména směrem k „neziskovému sektoru“, školství, sportu, kultuře, sociální péči nebo zdravotnictví. V lidech politici vyvolávají mylný dojem, že vše je strašně drahé, a tudíž, kde na to všechno brát, a tak „člověče uskromni se“! Nejsou však jen drahá řešení. Jsou i řešení levná, která přinášejí velké hodnoty.

Patříme k nejbohatším státům na světě (i když si myslíme něco jiného). V čem je záhada, že na sport a jiné celospolečensky důležité věci vydává náš stát jen zlomek toho, co jiné vyspělé státy? Pro odpověď netřeba chodit daleko. Jedním z důvodu je neschopnost využít lidský potenciál. Jen člověk totiž dokáže vytvořit i z ničeho „něco“, z kamení šperk, z hlíny sochu, ze dřeva stůl, z trávníku hřiště. Říká se tomu „přidaná hodnota“ lidské práce. V myšlení některých našich politiků je však zakořeněno staré „komunistické“ myšlení víc, než si dokážeme představit. Místo aby rozvíjeli lidský potenciál, myslí, že za vším jsou v přímé úměře jen peníze.

Leckde ve světě však pochopili, že hlavní bohatství a přidaná hodnota je v lidech. Lidech svobodných, vzdělaných, tvůrčích, zapálených a aktivních. Učebnicovým příkladem a důkazem je dobrovolnictví. Dobrovolníci tvoří doslova z ničeho „něco“. Bez tisíců dobrovolníků bychom si vůbec neuměli představit třeba konání olympijských her, pražského maratonu, úspěšného světového poháru v biatlonu nebo nedávného, rovněž úspěšného, mistrovství světa v hokeji. Bez dobrovolníků by se nekonaly mnohé kulturní podniky, odpadky by zavalily naše hory…

Český sport historicky stál a ještě stojí hlavně na dobrovolnících. Desetitisíce lidí v obcích a městech, v tisících sportovních klubech a jednotách o vlastním volnu jdou cvičit s dětmi, trénují, organizují akce, sekají trávník, opravují náčiní, dělají účetnictví a administrativu. Jen díky nim sport v naší zemi tvoří cca 3 % HDP, více než mnohá průmyslová odvětví. Zpátky sport na svoji podporu od státu dostane jen nepatrný zlomeček z toho. Právě dobrovolnictví je oním tajemstvím, proč každá koruna vložená do sportu ze státního rozpočtu generuje až 3,55 Kč příjmů státního rozpočtu.

Počet dobrovolníků se sportovní kvalifikací však poslední roky klesá. Jejich věkový průměr stoupá. Ve srovnání se zeměmi EU má ČR v této oblasti nesmírné rezervy. Jinde totiž vědí, že sport organizovaný prostřednictvím „agentur“ za drahé peníze přináší jen nepatrnou přidanou hodnotu. Většinu nebo i celou přidanou hodnotu si ponechají agentury jako zisk.

Velká míra přidané hodnoty, kterou dobrovolníci státu přinášejí, se dá snadno spočítat. Dobrovolnictví se nikdy v dějinách, ani dnes jinde ve světě (na rozdíl od České republiky) nekoná úplně zadarmo. I dobrovolnictví má meze. Jen ze vzduchu a nadšení žádný dobrovolník nevydrží konat dobro dlouho. Je sice nejlevnějším zdrojem přidané hodnoty, ale potřebuje též zajištění, ocenění, společenské i materiální i určitou míru právní ochrany. I veřejná pochvala, vyznamenání, úcta či poděkování kdysi byly a jinde stále jsou normální. Dnes se však stát tváři, že co je zadarmo, to nemá žádnou cenu. Dokonce ani nepoděkuje. Mýlí se.

Až nyní se náš stát snaží připravit zákon o dobrovolnictví, který by měl mít dopad na co nejširší oblast dobrovolnických činností, měl by definovat právní postavení dobrovolníka a upravit vztahy při výkonu dobrovolnictví. Veřejně prospěšnou dobrovolnickou práci je třeba vyzdvihnout, podpořit ji a poskytnout benefity pro co nejširší spektrum dobrovolníků a dobrovolnických organizací.

Dnešní právní úprava nepostihuje podstatu dobrovolnictví. Zasahuje jen velmi úzký okruh státem „akreditovaných“ činností. Dobrovolnictví však není žádná „exkluzivní“ činnost spadající pod akreditovaný režim. Je to veřejně prospěšná činnost přispívající k dosahování obecného blaha. Je vykonáváno dobrovolníkem ze svobodné vůle, ve volném čase a bez nároku na odměnu, protislužbu či zvýhodnění. Je to činnost, kterou dobrovolníci vykonávají samostatně a bez formálně definovaného vztahu, není alternativou ani náhradou za řádně placenou práci.

Nový zákon by měl také otevřít možnost, aby práce dobrovolníků mohla být započítána do hodnoty veřejné podpory veřejně prospěšné činnosti, tj. aby i práce dobrovolníků měla vyčíslitelnou hodnotu (např. 50 % průměrné mzdy), protože tuto hodnotu práce dobrovolníků pro společnost skutečně má. Zatím si sportovní spolky nemohou práci dobrovolníků započítat a musí vlastně nedobrovolně zadávat práci firmám, agenturám, živnostníkům. To vše sportovní činnost zbytečně prodražuje.

Dobrovolnickou prací vznikají spolkům a dalším neziskovým organizacím ve skutečnosti příjmy. Tyto příjmy by měly být osvobozeny od daně. Od daně by mělo být osvobozeno i případné ohodnocení dobrovolnické práce, které může mít různé formy od stravy, oblečení, pracovních pomůcek, dopravy po třeba ijednorázové finanční ocenění.

Dobrovolníci dělají pro společnost za velmi málo peněz hodně muziky. Přinášejí vůči prostředkům, které stát vynakládá, obrovskou přidanou hodnotu v celospolečensky důležitých oblastech, které by stát jinak nemohl zajistit nebo jen velmi draze. Nyní je budoucnost českého dobrovolnictví, a tím i prosperita mnoha společensky významných odvětví, v rukou poslanců. Snad si uvědomí, že i dobrovolnost má své meze a nelze s ní hazardovat. Také by nám mohla jednou pro vždy umřít a vzkřísit by ji pak těžko mohl i zázrak.