Životní cesta Milana Balabána začala 3. září 1929 v polském Boratíně, kde prožil dětství v chudé rodině venkovského kazatele. Jako chlapec jezdíval dlouhé cesty s otcem na koňském povoze a díval se na hvězdy. Osud jej zavedl do Čech, kde působil jako duchovní v několika evangelických sborech, jeho politická zásadovost vedla ke „ztrátě souhlasu“ a později k podpisu Charty 77.

Když jsem před více než třiceti lety potkala Milana, bylo to za trochu dramatických okolností. Poprvé jsem ho uviděla na filosofickém semináři bytové univerzity v Břevnově. Vynikal tehdy temperamentním projevem, razantností a jednoznačností názorů a zajímavými vhledy do starozákonního myšlení. V prostředí disentu se Starý zákon stával srozumitelným médiem pro přemýšlení o významu svobody. Snad jsme rozuměli dávným touhám vzdáleného národa právě pro společnou zkušenost nesvobody a každodenního rozhodování mezi pravdou a selháním.


Na bytových seminářích se probírala pestrá škála filosofických, sociologických, politických a teologických témat, měli jsme možnost slyšet skutečné odborníky, a to nejen ty naše z prostředí disentu, vzdělané myče oken, čističe kanálů, kotelníky, vyhozené profesory a pronásledované učence, či penzionované reprezentanty svobodného vědění a kultury, pro něž komunističtí byrokrati neměli žádné uplatnění, ale také zahraniční vzdělance z předních evropských univerzit. Vzdělání takto získávané bylo útržkovité, neúplné a nevyrovnané, ale byla to mentální hradba před všudypřítomnou hloupostí, arogancí a povrchností normalizační moci. Milan Balabán byl jedním z těch, kdo nezištně a obětavě tento plot stavěl a obnovoval.

Byl ale také tvrdým kritikem poměrů ve společnosti i v církvi, zatímco se mnozí snažili církevní představitele omlouvat a skrývat jejich politická selhání ve snaze uchránit církev před zlobou okolního světa, zatímco budovali iluze o oáze pokoje a útočišti ušlechtilých, Milan neváhal přijít na pastorální konferenci a ve dveřích nahlas pronést památnou větu: „Mezi námi je fízl.“ Nikdy se nerozpakoval nazvat darebáka darebákem, kolaboranta kolaborantem, jeho jednoznačnost byla pověstná a v malém českém církevním rybníčku i obávaná.

Brzy jsem začala navštěvovat jeho starozákonní seminář v Dejvicích, kde se scházela pozoruhodná parta různorodých nadšenců. Duch zde panoval nejen vědecký, ale zcela podle nátury Milana také umělecký, vydávaly se zde samizdaty básní nebo významných přednášek, dokonce se hrálo divadlo a malovalo se. Přestože Milan Balabán neměl hotový doktorát (komunisté mu nedovolili titul obhájit) a živil se jako kanálník, byl již tehdy mezinárodně uznávaným znalcem starozákonní biblistiky a biblické antropologie, kterou nazýval hebrejským člověkoslovím. Učil nás základy hebrejštiny, mnozí si odnesli alespoň znalost písmenek, ale někteří dosáhli vysoké úrovně znalosti tohoto krásného jazyka. Milan si vždy udržel originalitu myšlení a přístupu k bádání i výuce. Barvitý byl i jeho jazyk, spíš esejistický a básnický než exaktně vědecký, ale vždy přesný a sugestivní.

Krátce po revoluci byly mnohým přednášejícím z bytové univerzity nabízeny významné posty, dokonce se uvažovalo i o prezidentském úřadě pro Ladislava Hejdánka. Radim Palouš se stal rektorem, mnoho přátel usedlo v parlamentu. Naštěstí tohle naivně romantické opojení brzy pominulo a snad nikdo z našeho okruhu se nezapletl s mafiánskou politikou, která se brzy začala prosazovat pod heslem, že neexistují špinavé peníze a že peníze jsou až na prvním místě. Milan se stal oporou teologické fakulty a navázal na dobrou tradici české starozákonní teologie a religionistiky. Docentura a profesura přišly vzápětí a Katedra religionistiky Evangelické teologické fakulty mohla vzkvétat pod Balabánovým vedením další požehnané roky. Nutno říci, že po boku Milana zde působili ještě stařičký, ale stále přímý Miloš Bič a Jan Heller, dohromady tvořili tito biblisté velmi silnou skvadru schopnou vymanit přehlížený obor z komunistického marasmu a vychovat řadu nástupců.

Věra Tydlitátová