Sociální partneři podporují většinu toho, co je ve vládním prohlášení, říká Andrej Babiš po své první schůzce tripartity v roli premiéra. Odborářský předák Josef Středula to upřesnil v tom smyslu, že během jednání nikdo neodmítl navrhovaný dokument. Strategický charakter měla debata o směřování země. Odbory i zaměstnavatelé hájí trvalé zakotvení v EU, ti druzí by chtěli i vládou stanovený termín přijetí eura.

Ve zcela revoluční výsledek však může vyznít chystaná reforma penzijního systému. Zatím se mluvilo jen o tom, že platby důchodového pojištění je třeba oddělit od státního rozpočtu. Výraz „reforma“ přitom okamžitě vyvolává obavu, zda se oknem nevrací šílený opt-out do kapitalizačního pilíře, který předtím v Polsku, Maďarsku a Slovensku rozvrátil veřejné finance. U nás byl po mrtvolném startu za vlád ODS (přilákal jen 2 procenta pojištěnců) naštěstí zrušen vládou ČSSD.

Udržitelnost systému pak zachraňovalo několik parametrických zásahů, včetně prodlužování věku odchodu do důchodu. Finančně to nějak vychází, ale celek tvoří podle českého experta Jaroslava Vostatka východní divočinu, která je daleko od racionálního řešení. Premiér Babiš mezitím úvahu o samostatném důchodovém účtu, nezávislém na státním rozpočtu, rozšířil a mluví o záměru vytvořit státní důchodový úřad. Penzijní reformu pak považuje za jeden z pilířů svého vládnutí. A ze zprávy o tripartitě se dozvídáme, že to má být právě Vostatek, kdo příslušný návrh připravil.

Čtenáři serveru Vaše věc znají názory profesora Jaroslava Vostatka z Vysoké školy finanční a správní celkem podrobně, vyložil je už roku 2011 v dvoudílném rozhovoru, který dlouho patřil k našim nejčtenějším příspěvkům. Za státní pojišťovnu se bil hned od začátku, jak je patrné z následující pasáže, která dále zahrnuje i kritiku nákladů a netransparentnosti řešení tehdejší reformy podle závěrů tzv. Bezděkovy komise.

„Náklady fondů jsou klíčové pro rozhodování, jestli vůbec nějaké fondy soukromého spoření v systému mít. Ve Švédsku je i poskytování penzí z fondového spoření ve státní pojišťovně, nechtějí to dát – jako Bezděkovci u nás – soukromým firmám. A světové zkušenosti říkají, že v soukromé pojišťovně to bude v průměru o deset procent dražší. Finanční sektor je drahý! Dříve jsem dělal ve Wüstenrotu a byl jsem taky drahý.

Zbyněk Fiala: Už mne při jiné příležitosti napadlo, že stávající reformní projekt je pravým opakem žádoucího win – win. Bude to prohra – prohra. Připlatíme si zvýšenou DPH, abychom mohli mít v budoucnu nižší penze.

Jaroslav Vostatek: Jistě. Dá to hledání v přílohách Bezděkovy zprávy, než přijdete na to, že nejprve počítají s poklesem náhradového poměru, tedy průměrného důchodu ze 42 na nějakých 35 procent předchozí mzdy, a pak to teprve poroste na 42 procent. Ale pozor, je tam poznámka, že je to za všechny složky penzijního systému. Takže vůbec nevíte, co se slibuje z nového kapitalizačního pilíře.

Zbyněk Fiala: Lidé ne

Dost podstatnou věcí je to, čemu se říká náklady přechodu, a já tomu říkám zbytečně vyhozené peníze. Kdybychom přešli jen na jiný průběžný systém NDC, nic takového dělat nemusíme. Když se kvůli finančním nákladům takového přechodu vytvoří dodatečný dluh, nebo se prodají státní aktiva, která se mohla použít na něco jiného, nebo se zvýší daně, ať už DPH nebo jiné, tak se tím utlumí ekonomika.
vědí, do čeho jdou?

Jaroslav Vostatek: Určitě, a vláda z nich dělá doslova blbce. Vůbec se nesnaží lidi přesvědčit, přinejmenším ty, kteří umí trochu počítat. Publikováno není nic. Ale světové zkušenosti jsou takové, že to vyjít nemůže. Vyjde leda tak model, ale napřed do něj musím dát špatné údaje…

Mimochodem, ani ta díra v rozpočtu, která tak vznikne, není v závěrečné zprávě Bezděkovy komise kvantifikována. Tam se nedozvíte, kolik činí ona tři procenta z mezd 40 letých a mladších, která se vyvedou opt-outem. Tohle číslo tam nikde nenajdete. Já jsem to odhadl na 15 až 20 miliard, potom někdy před měsícem Hospodářské noviny napsaly 18 miliard, a ministr Jaromír Drábek zase řekl v ČT u Václava Moravce, že to bude 50 miliard ročně. To jsou vyhozené peníze, které povedou k utlumení ekonomiky. Každoročně.“

Potud výňatek, doporučuji přečíst to celé i s prvním dílem. Zkratka NDC, na kterou přitom narážíme, taky není nová. Byla podstatou reformy, o kterou se kdysi snažila vláda Vladimíra Špidly. Když jsem s ním o tom hovořil pro týdeník Ekonom, byl přesvědčen, že dohoda politických stran, o kterou chtěl reformu opřít, je možná. V tom se zmýlil. Dobové výhrady zněly hlavně v tom smyslu, že systém povede ke snížení průměrné penze. To je pravda, avšak ne celá. Šlo by jen o jednu složku, a smysl dává až celek více pilířů, ovšem jinak pojatých než dnes.

Poslední verzi Vostatkových myšlenek jsem zaznamenal na jeho rozsáhlé přednášce v březnu 2015 na Vysoké škole ekonomické. Pokusím se je tlumočit, abychom mohli později posoudit, jak tento akademický návrh prochází soutěskou politických kompromisů.

Vostatek především navrhuje přechod na nový systém takovým způsobem, aby ti, kdo dostávají penzi dnes, dostali stejně, jen z jiných šuplat. Tady tedy nic nehrozí. Větší změny budou na straně státu, kde proběhne něco, co bych nazval penzijní hygienou. Musí se jasně říci, co má platit stát z daní a co vzniká ze spoření pojištěnců. Například invalidní důchody nelze platit ze spoření na starobní důchod, to se musí řešit zvlášť spolu s nemocenským pojištěním. Podobně třeba náhradní doby za studium– lepší je státní příspěvek na důchodové konto. Nebo vdovské důchody – lepší by bylo zdědit penzi po tátovi.

Dostáváme se k samotným starobním důchodům. Aby mohl ryze zásluhový systém NDC fungovat, musí být doplněn dostatečně velkou solidární složkou. Solidární část by se platila z daní, zásluhová část by byla vyplácená jen z důchodového účtu. NDC je anglická zkratka pro metodu, kde se zásluhovost eviduje, ale osobní účty jsou jen „fiktivní“ (notional). Vybrané peníze proudí dál v průběžném důchodovém systému. Nárok na důchod podle systému NDC má však tu vlastnost, že je vždycky udržitelný. Neříká, kolik dostanu, není definován benefit, ale jen způsob, jak se budou vybrané peníze na důchody rozdělovat. Základ tvoří skutečné příjmy systému a průměrný věk dožití důchodců. Jedno vydělíme druhým a je jasné, co si lze dovolit. Na to pak naváže výpočet individuálních nároků podle nastřádaných bodů.

První pilíř důchodového systému podle Vostatka 2015 by tedy měl dvě nohy – větší solidární část v podobě rovného důchodu (tenkrát ji navrhoval ve výši 28–29 % průměrné hrubé mzdy, což bylo asi 7600 korun měsíčně) a menší zásluhovou část NDC (asi 17,5 % průměrné hrubé mzdy). Z toho bychom nevyžili, proto máme ještě další pilíře. Druhým pilířem by byly všeobecně dostupné podnikové penze podle zaměstnaneckých smluv, v režii podniku.

Pro individuální spoření ve třetím pilíři by vznikla státní penzijní společnost, kam by byl každý automaticky zařazen, ale mohl by přejít k soukromé společnosti, kdyby chtěl. Státní podpora spoření by se sjednotila – každý občan by měl nárok jen na jednu, buď u penzijní společnosti, nebo u životní pojišťovny případně spoření v jiné formě.

Hodně jsem to zjednodušil. Žiju také v představě, že v zásadě bychom platili to, co dnes, byť v jiné struktuře. Pocítili bychom však efekt toho, že náklady státních systémů jsou podstatně nižší než soukromých. Systém by byl také srozumitelnější a dával by více šanci zařídit se podle skutečných potřeb.

Na tripartitě to bylo přijato spíše s obavami, ale zatím nebyl čas se s tím seznámit. Mně se zdají Vostatkovy návrhy racionální. Jinou věcí je, že se mne na to asi nikdo nezeptá…