Že je to postavené na hlavu? Zkusme se na pana profesora a právníka v jedné osobě aspoň chvilku dívat nekritickýma očima a nejen jako na model tetovacího salónu.

Zkusím to především sám. Ve svém novinářském životě jsem se setkal s kdekým více či méně významným, povídal jsem si i s prezidenty. Těmi zvolenými samozřejmě. S těmi nezvolenými rovněž. Tudíž i s Vladimírem Franzem.  Působil vyrovnaně, přesně formuloval myšlenky, z diktafonu stačilo udělat čistý přepis. Pro novináře editorsky snová chvíle. I pár dobrých myšlenek do života jsem si od něj odnesl.

Tehdy jsme oba netušili, že někdy nastane mela v podobě přímé volby prezidenta. Kdybych byl vědma a panu Franzovi jeho kandidaturu tehdy předpověděl, asi by mě podezíral ze sympatií k heroinu. Nicméně v rauši je zřejmě teď on sám. Musí být, protože v celonárodní soutěži Dobývání Pražského hradu notně rozčeřil vody veřejného mínění. Že by to opravdu čekal, tomu nevěřím, a nepochybně ani on.  Jenomže ta situace nastala a couvnout už nelze. Tím méně, když mu zpáteční cestu zahradily davy sympatizantů.

Ke cti prezidenta patří především to, že by měl být nadstranický a hovořit do podhradí tak, aby nečeřil vody ke své škodě.  Jasně, sdělil jsem teď obvyklou frázi. Jenomže právě fráze od kandidátů slyšet jsou daleko, předaleko. Zkušenosti prezidentské zatím nemajíce. Někteří ani starostu malé obce nedělali. Na tohle taky umí poukázat každý. A je z toho taky fráze. Až nastane lednová prezidentská volba, na fráze se lid vykašle a budou vyhrávat sympatie. To se vsadím úplně s každým. Jsme přece Češi a zábava na diskusních fórech z toho čiší už teď.

Vladimír Franz zvítězí. Třeba. A bude vzápětí viset. Ve školách na zdi, to dám rozum. A ve všech státních institucích taky. Všude budou Franzovy fotografie. Třeba si jako hlava státu povede dobře. Třeba bude nakonec opěvován a pro mnohé děti stane se nenuceným vzorem. Třeba se vším všudy. V tuto chvíli nevíme nikdo nic, takže předem neodsuzujme. Ani Franze. A třeba si poradí jako ten obyčejný voják. Přesně ten, který kvůli neschopnosti svých důstojníků vyvedl pluk z krvavé řeže v dobách rusko-turecké války. Tím vojákem byl pozdější vojevůdce Michail Kutuzov. A jak potom v Rusku dopadl dobyvačný a stále nažehlený francouzský panák Napoleon, víme z historie. O ty naše, české Napoleony, zdobících minulou i současnou politickou scénu, taky nouzi nemáme.  Kdykoliv jich můžeme vyvážet celé vlaky. Zkusme se nad kandidáty sami v klidu znovu zamyslet, než sami sobě řekneme, že přes toho či ono vlak opravdu nejede.