Jenže lidé jsou nedokonalá stvoření, a tak jejich hospodářská soutěž taky. Možná by se s tím klackem mělo mávat opatrněji.

Není teď napínavější domácí téma než mýtný systém. Spor se vede o to, koho vláčet. Poslance Jaroslava Faltýnka, který mluvil se šéfem úřadu na ochranu tržní soutěže Petrem Rafajem? Faltýnek říká, že jako poslanec může mluvit s každým. Prezident Miloš Zeman říká, že naopak Rafaj může mluvit s každým. Sám by raději vláčel olomouckého vrchního státního zástupce Ištvána, který to vyšetřuje a už dlouho mu pije krev. Šrapnel do toho vhodil šéfredaktor České pozice Ištván Léko. Měli bychom se prý zabývat podezřením, že Rafajův úřad se stal nástrojem organizovaného zločinu. Tím mě Léko trochu vyděsil, ví obyčejně víc než jiní. Ale možná je to jen projev fungující tržní soutěže v oblasti médií v době postfaktické, kde se soutěží, kdo urve větší díl veřejné pozornosti a zaslouží si větší přísun inzerátů na své stránky.

Dost nečekané světlo vrhl na problém mýta Martin Kunštek, jeden z mých bývalých kolegů, který napsal velice zajímavý příspěvek pro Literární noviny. Připomíná, jak ještě za totáče dokázal tehdejší státní podnik Tesla Pardubice vyvinout radiolokátor Tamara, který uměl zachytit „neviditelné“ americké stíhačky Stealth. Byl to světový unikát, žádná čučkařina. Nakonec to s podnikem dopadlo špatně, ale čert vzal radiolokátor, tady musel krotký spojenec jasně ustoupit. Držme se raději faktu, že v zemi byly kapacity pro zvládnutí tak obtížného technologického úkolu. Proč bychom tedy v Česku nedokázali zvládnout nepoměrně jednodušší úkol, jakým je mýtný sytém? Proč musíme z výběru mýta odvádět desítky miliard korun do zahraničí? Chyba je už v zadání.

Otázka, zda má být český mýtný systém opravdu český a zda má mít schopnost podchytit i okresky, má potenciál rozdělit domácí společnost, ale světem to nemává. Tam mají s hospodářskou soutěží jiné starosti.

Když se před několika dny zabývala vrcholná schůzka EU27 „systémovým soupeřením“ Číny ( systemic rival promoting alternative models of governance), poukazovala také na vysokou míru státní podpory pro čínské podniky. Z evropské strany je to vnímáno jako znevýhodnění těch, kdo takovou podporu nemají, což hospodářskou soutěž pokřivuje. Jenže EU má v tomto směru víc soupeřů. U Světové obchodní organizace (WTO) právě skončil letitý spor mezi Evropskou unií a Spojenými státy. Jednalo se o ukončení státní podpory pro americký Boeing, podpory pokřivující soutěž s evropským Airbusem. Už roku 2012 WTO nařídila vládě Spojených států, aby se zdržela dalšího poskytování daňových výhod pro Boeing, ale nový nález konstatuje, že toto rozhodnutí nebylo respektováno. V takovém případě má EU právo na celní ochranu svého trhu s leteckou technikou.

Světová obchodní organizace je institucí, u které se řeší ochrana hospodářské soutěže na mezinárodní úrovni. Nemůže pochopitelně zasahovat všude, zvlášť když se rozhodování podobně vleče. Obchodní toky běží „just-in-time“, a tak jedna loď uvázlá v úředních sporech může způsobit infarkt celého výrobního systému. Když se tedy přecejen někdo do takových sporů pustí, musí mít něco, co je nesporné, co křičí, až se okna třesou, co už prostě nejde dál. Musí jít o spory, ze kterých se vyvine pravidlo a upraví širší okruh problémů, které sypou písek do kol hospodářské soutěže.

Situace je smrtelně vážná, protože hospodářská soutěž je v očích ekonomů svatá. Má funkci boha ekonomie. Je to jakýsi svatý grál – víme, kde by měl být, podnikáme nové a nové pokusy o jeho dosažení a předáváme si legendy o hrdinech, kteří mu byli hodně blízko. Jenže lidé jsou nedokonalá stvoření, a tak jejich soutěž taky.

Nejčastěji je ta soutěž nedokonalá opravdu hodně, protože se jedná o diktát silnějšího. Kdybychom hledali příklad, na který je vidět z každé kuchyně, máme ho u nosu. V Česku jej představuje třeba prodej potravin prostřednictvím sítí mezinárodních hypermarketů. Největší diktát nemíří na spotřebitele, i když mazlit se s ním netřeba. Nicméně cenová hladina základních potravin je relativně nízká. Kdybychom dnešní ceny dělili deseti (předlistopadová koruna měla v průměru desetkrát vyšší kupní sílu než dnes), u potravin jsme na změně hodně vydělali. Většina potravin je dnes levnější než za oněch časů, a často podstatně. U huby jsou však bráni zemědělští prvovýrobci.

U potravin teď žádná férová soutěž nepřichází v úvahu. Ne že by to nešlo, ale do systému byl vložen tlumič vášní, takže to nakonec zkousneme. Prvovýrobci musí přijmout od zpracovatelů nabízenou cenu, která je často bez zisku nebo vyloženě ztrátová. To jsou ty chvíle, kdy zoufalí zemědělci lijou mléko do kanálu. Zpracovatelé to od nich nakupují levně , aby se přizpůsobili obchodním řetězcům. A obchodní řetězce chtějí prodávat levně, protože pak prodají mnoho, a velký obrat nese velký zisk.

Kde se ten zisk bere? Ve skutečnosti jej poskytují evropské zemědělské dotace. Prvovýrobce dostane dotaci a přežije. Zpracovatel dostane levnou surovinu a dodá řetězcům levné zboží. To se pak může objevit poměrně levné i na trhu, přestože je s vysokou ziskovou marží. Dotace tedy přes prvovýrobce jen protekly, až nakonec spočinuly v kapsách vlastníků obchodních řetězců, abychom mohli nakupovat levně. Levně? Ani ty dotace přece nebyly ze vzduchu, platíme je z daní. K ceně zboží, kterou zaplatíte u pokladny, proto přičtěte ještě částku z daňového přiznání. Nebo částku, o kterou musí být ochuzovány veřejné služby, aby státní rozpočet neutrpěl příliš. Naštěstí se stále najdou takové služby, kde je nám to jedno, protože jsme zvyklí.

Rozčílený ochránce trhu by mohl vyskočit s návrhem, ať je umožněn vstup dalších obchodních řetězců na trh, aby se narušil jejich oligopol. Když mudrlant vychladne, uvědomí si, že by to mohlo stejně dobře oligopol ještě posílit. Zkusme se podívat na diktát velkých obchodních řetězců jinak - jejich konkurentem by mohla být příležitost nakupovat mimo tento systém. Tak to dělají první české skupiny těch, kdo podporují svého farmáře a kupují přímo od zdroje. Mezinárodní označení takového systému CSA je zkratkou výrazu community supported agriculture. Je to tedy mezinárodně rozšířený jev.

Ve světě je také běžné, že podnikavější obce, kde se začalo s CSA, si postupně pořizují vlastní malou mlékárnu, pekárnu, třeba i malý mlýn. Jistě také řezníka a uzenáře, není problém ani pivovárek. Jídelna z místních zdrojů může fungovat jako klubová, kdyby to někomu vadilo, a může disponovat nejvyspělejším kuchyňským zařízením, které slouží i pro kurzy vaření. Kdyby takhle vznikla komunitní hospoda, může být místem, kde se začne rodit ucelenější rozvojová vize obce, a případně také reprezentace, která bude tento model šířit ve volebním klání.

Kdyby se část zemědělských dotací převedla do tohoto směru, vydělají na tom zemědělci i občané. Takovýto vývoj by se dal usnadnit ještě jinak – kdyby proti diktátu velkých bank v zahraničních rukou byla v Česku vytvořena konkurence domácího financování. Stačilo by vytvořit příznivější právní podmínky pro vznik lokálních malých bank a úvěrových družstev.

Hospodářská soutěž má i jiné slabiny. Jestliže se ekonomický bůh cítí uražen zásahy lidí, kteří se snaží zkroutit neviditelnou ruku do nějakého příhodnějšího směru, často dává na odiv svou vlastní omezenost. Trh je poloslepé zvíře, vidí jen to, co lze vyjádřit penězi. Trhání trhem spočívá v přesunech peněz, a co nad to jest, od ďábla jest.

Teprve s odstupem času pak zjišťujeme, že trh neviděl něco obzvlášť cenného, třeba i něco, na čem závisí samotná existence lidstva. Typické jsou emise skleníkových plynů, které nás po půlstoletí bezohledného a až zběsilého růstu energetické a dopravní spotřeby dohnaly do situace, kdy se tomu musíme začít dost zoufale bránit. Náklady na nápravu pravděpodobně přesáhnou velikost zisků, které byly z této zlaté žíly vytěženy. Platit je bude někdo jiný. Neochotu státu zasáhnout proti takovému ničení životního prostředí lze proto hodnotit jako nepřímou státní podporu obrovského rozsahu.

Mimochodem tato podpora z větší části trvá dodnes, a nejen u nás, v celé Evropě či Americe. O Číně, Indii a dalších státech světa nemluvě. Na varování OECD a dalších mezinárodních institucí reaguje málokdo a jen zpozdile. U nás se o tom skoro ani nemluví.

To nás trochu odvedlo od soutěžení Boeingu a Airbusu. Jejich tržní síla je zhruba stejná, občasné výkyvy se odehrávají oběma směry. Ani Airbus nevznikal bez státní podpory, ale teď ho mrzí, že byla ukončena, a tak trvá na tom, ať i sousedova koza chcípne. Určitě to nějak dopadne, jde hlavně o ukazování svalů, protože vstupujeme do období hrozících obchodních válek, a v takové situaci neradno projevovat slabost.