Ukázalo se, že s neutralitou to není jen tak. Nestačí chtít mít statut neutrálního státu, je třeba, aby naši neutralitu akceptovali i ostatní. Dosáhnout toho je ovšem běh na velmi dlouhou trať. Dobrá tedy, necháme si armádu. Po vyrovnání se s bratry Slováky nám přece jen něco z armády zbylo. A protože byla nová doba, museli jsme všechno dělat po novu. Nezkracovali jsme sice hlavně děl a pušek po hrabalovsku, ale vytyčili jsme si smělý cíl: vstoupíme do NATO a staneme se členy nejsilnější party na světě. To je přece záruka bezpečnosti jako hrom.

Pěkný nápad, ale nešlo to ze dne na den. Museli jsme dosáhnout tzv. standardů NATO, aby nás mezi sebe vzali. Povedlo se. Část armády se stala expedičním sborem, připraveným podporovat NATO a především armádu Spojených států amerických, a to kdekoli ve světě. Ale co vlastní obranyschopnost?

Během úsilí integrovat se do NATO jsme učinili řadu závažných rozhodnutí. Téměř každý ministr obrany, a že jich bylo, přišel vedle boje s korupcí s novou koncepcí, nebo ještě lépe, se strategií výstavby armády.

Jeden chtěl například armádu Moderní, Malou, Mladou, Mobilní, a mám pocit, že těch „M“ bylo ještě víc. Asi tušíte, že ze všech těch M se skutečně povedlo jen to Malá. Stále jsme zmenšovali a zmenšovali, až jsme se dostali na dnešních zhruba 16 500 vojáků. Jen pro srovnání. Policistů v uniformě je na 40 000 a bezpečnostní agentury mají ozbrojených lidí ještě víc. Jiní ministři, ale i ministryně obrany, chtěli méně sádla a více svalů. Částečně se to povedlo. Máme několik elitních jednotek, ale celkově armáda působí poněkud pohuble, některé její součásti až anorekticky. Nebudu vypočítávat, kolik dnes máme jednotek a útvarů, ani jaká je jejich naplněnost. Jen připomenu, že jsme v rámci modernizace a realizace oněch koncepcí rušili a budovali a opět rušili základny, ba celé posádky. Armáda při těchto experimentech tak dlouho omezovala některé druhy vojsk, až jsme je zlikvidovali úplně. Dnes rozhodně nedisponujeme takovým rozsahem schopností, jak bychom potřebovali. Odborníci odhadují, že jen tento proces připravil náš stát, daňové poplatníky, o mnoho desítek miliard korun.

Bílá kniha o obraně, která byla před pár lety považována za nejvýznamnější analytické dílo, popisující stav a možný vývoj armády, odhadla vnitřní zadluženost resortu obrany na 100 miliard korun. Od té doby všechny pokusy o nastartování zdravého vývoje armády ztroskotaly. A nešlo vždy jen o peníze.

Dnešní úporná snaha uvolnit z rozpočtu víc peněz na obranu se rozhodně nemůže považovat za všelék. Pro budování obrany je daleko nejdůležitější stabilita. Možnost plánovat, a to nejen na jeden rok nebo na jedno volební období. Dlouhodobě! Některé zbraňové systémy se pořizují na desítky let. Vybudovat fungující systém záloh je otázka několika let. My jsme už stihli projednat špatný návrh zákona v prvním čtení.

Není nic horšího, než pod tlakem událostí přijímat neuvážená rozhodnutí. Čím výš je v jakékoliv hierarchii člověk postaven, tím víc by měl vážit slova. Domnívat se, že uprchlickou krizi vyřešíme pomocí armády je stejný nesmysl, jako nasadit armádu do boje s terorismem. Nezahrávejme si s podobnými myšlenkami. Jsou velmi nebezpečné.