Celkově to vypadá jako trest pro zemi, která se chtěla úplně zbavit dolarového zadlužení.

Jedná se o stejné obchody, jakými se ruinovala česká ekonomika prostřednictvím prodeje pohledávek Konsolidační banky. Supi to nakoupili za pár šestáků, obyčejně i s úředníkem, který to měl v KoB na starosti, a pak začali vymáhat dluh v plném rozsahu i s penalizačními úroky ve výši násobků nominálu.

Také v Argentině teď vytvořila bezvýchodnou situaci starší investice amerických fondů ve výši zanedbatelných 30 milionů dolarů, za kterou bylo možné po roce 2002 koupit několik procent bankrotujícího státního dluhu. Dnes za to chtějí predátoři 1,3 miliardy dolarů, ale to Argentina odmítla nejen proto, že jde o nemravnost do očí bijící. Raději podstoupí částečný státní bankrot kvůli této částce, nechce-li se vystavit totálnímu bankrotu kvůli částce stokrát větší.

Tu by mohli požadovat věřitelé klíčových 93 procent někdejšího argentinského dluhu, se kterými se před lety Argentina dohodla na vyrovnání částečným splacením asi dvou třetin dlužné částky. Majitelé zbylých 7 procent, mezi nimi i zmíněné „supí fondy“, tenkrát jednání odmítli. V takových situacích to obyčejně řeší klausule o kolektivní akci, která říká, že co přijme kvalifikovaná většina, platí pro všechny. Argentina však udělala strategickou chybu, že tuto klausuli do svých smluv nezahrnula. Má tam naopak klausuli RUFO, která zavazuje případné vyšší plnění nabídnout i všem ostatním. Tato klausule vyprší na začátku příštího roku.

Kdyby tedy nyní Argentina přistoupila na podmínky supů, zbytek věřitelů by to vnímal jako zvýhodňování jedné malé skupiny a mohl by požadovat totéž. Znamenalo by to nový dluh až 120 miliard dolarů, které Argentina samozřejmě nemá. Naději nabízí jednání, které buď proběhne úspěšně, nebo se protáhne až do příštího roku, kdy klausule RUFO vyprší.

Nemusí to vyjít, a pak by nájezd supů z okruhu 7 procent dluhu a podporou newyorského soudu znehodnotil i těch 93 procent dluhu, které zatím byly placeny podle dohod. Tím teď bude Argentina argumentovat v žalobách v Haagu a bůhví kde ještě.

Celkově to vypadá jako trest pro zemi, která se chtěla úplně zbavit dolarového zadlužení. Roku 2002 si Argentina odnesla z nejhlubší krize ve svých dějinách dluh u Mezinárodního měnového fondu. Měla však štěstí, po roce 2003 nastoupila překotná světová poptávka po komoditách a vysoké ceny pomohly argentinskému exportu. Nadějné zahraniční příjmy pak znovu otevřely přístup na světové finanční trhy. Největší emisi argentinských státních dluhopisů koupila Chavezova Venezuela a nabídla tak hotovost na vyplácení starších dluhů. Pomohla i Lulova Brazílie. Společnými silami tak dosáhli toho, že roku 2005 byl dluh u MMF jednorázově splacen.

Obecně se dá říci, že Argentina opakovaně posloužila jako pokusný králík pro různé zahraniční ekonomické teorie. Pod vodu ji například dostal pokus bojovat proti inflaci metodou „currency board“, tedy pevným navázáním místní měny na dolar v letech 1991 až 2002. V takovém případě může být v domácím oběhu jen tolik národní měny, kolik je devizových rezerv. Podobný efekt by způsobila i měna se zlatým standardem (ale zlato se obstarává hůř). Přináší to totální závislost na zahraniční konjunktuře a nemožnost reagovat na místní příležitosti. Snadno to skončí odlivem deviz do zahraničí a krizí, jak to prožila i Argentina. Něco podobného prožili i Bulhaři.

Krize z přelomu milénia však Argentině přinesla i zajímavý experiment zdola. Na začátku byly zoufalé barterové tržnice (rýže za zelí), když nikdo neměl peníze a všichni měli hlad. Tržnice se však brzy začaly propojovat za použití lokální měny. Nevznikala z dluhu, ale jako krytí existující produkce. Proto nemusela být úročená. Brzy vzniklo několik regionálních měn s jednou dominantní. Byla tak úspěšná, že začala být vnímána úřady jako ohrožení monopolu oficiální národní měny, a tak byla nabourána emisí falešných poukázek. Jak vznik takové měny, tak její zranitelnost se pak staly školou těch, kdo chtějí podobný případ následovat.

V nynější bankrotové situaci je Argentina přesvědčena, že má ještě o co hrát, ale americký tisk (třeba NYT) soudí, že ne. Uvidíme, co skutečně přinese drsné rozhodnutí newyorského soudu o přednostním právu pirátů, až si to vlády dalších států přeberou. Tedy co přinese Spojeným státům a dolaru, pokud z toho vznikne dojem, že dolar a jeho právní prostředí je zdrojem nepřiměřeného rizika.

Podobný pocit má i největší francouzská banka BNP Paribas, která nyní ohlásila rekordní ztrátu po pokutě 8,8 miliardy dolarů, kterou se dohodla zaplatit pod tlakem ministerstva spravedlnosti USA. Byla obviněna z porušení amerického embarga Kuby, které však v Evropě neplatí. Dalším evropským bankám, francouzským, německým, hrozí něco podobného. Hnát se do podobných situací dobrovolně a smluvně se k nim vázat nějakou transatlantickou smlouvou by bylo – mírně řečeno – nerozumné.

Zbyněk Fiala