Tento týden zaznamenala téměř všechna tištěná i audiovizuální media v ČR, že populární pomazánce je definitivně u nás odzvoněno a že zároveň,  podle statistik OSN, se světem toulá více než 56 milionů běženců, z nichž asi 10, 15, 20 nebo i více milionů (záleží na etnickém a místním původu zpravodaje) se chystá navštívit EU, respektive její členské země a nikoli jen její tři hlavní města. O tom kam budou moci přijít, ubytovat se a sdílet naše evropské hodnoty rozhodneme kolektivně, ale také tak trochu podle těch, kteří tento úprk před smrtí, nebo třeba jen za lepším, způsobili.

To, že staré evropské struktury myslí na všechno,   i na věci nesouměřitelné, je pozoruhodné,  dokonce až tak, že naši trochu leniví spoluobčané se polekali, že už jde do tuhého. Tak tuhého, že je nemusí zachránit ani pan docent Konvička z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. A absurdnost chování unijních hofrátů je tak neuvěřitelná, že si  nikdo z nich neumí představit „komu zvoní hrana“.

Kdo si dnes chce přiznat, že urážel v roce 2007-2009 Janu Bobošíkovou, která jako jedná z mála si přečetla celou  tzv. Lisabonskou smlouvu (Lisabonskou smlouvu pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství),  ratifikovanou u nás 3. listopadu 2009 a mj. upozornila, že ČR se bude muset podřídit rozhodnutím Bruselu o počtu přijatých uprchlíků na svém území a hradit materiální i morální náklady na jejich integraci. Asi se jí nikdo z těch ukřičených komentátorů jejích slov omluvit nepůjde, ale o to s větším zaujetím se budou účastnit dnes tak aktuální „solidarity hrdel“, nikoli však skutků.

Neměli bychom příliš hledět do minulosti, protože jde o téma na výsost aktuální, ale přece jen bychom si mohli připomenout, že na internetových stránkách New York Times  byl publikován 12.prosince 2012  dopis pod názvem „Havlova inspirace pro Araby“.  Už rok pochovaného nebohého  prezidenta tehdy citoval jeho arabský obdivovatel v souvislosti s  Mocí bezmocných, textu, který prý vznikl proto, aby byla zdůrazněna „neutuchající snaha dosáhnout důstojnosti“.

Podle autora dopisu (Munjed Farid Al Qutob) prý mj. „připomíná  úsilí obyčejných občanů v celém arabském světě, kteří požadují zaměstnanost, sociální spravedlnosti a spravedlivé rozdělování peněz, moci a možností. Jejich masové protesty proti desetiletím systematické korupce, špatného vládnutí a zpronevěry nabízí mnoho hodin solidarity a sociální angažovanosti pro budoucí generace...“

Pod pojmenování „Arabské jaro“ se zde připomínaly pohnuté dny po sebeupálení šestadvacetiletého Muhammada Buazízího, které vedly k svržení dvacet tři let relativně stabilní, i když autoritářské vlády prezidenta Zína Abidína bin Alího. Následovaly podobné demonstrace v dalších arabských zemích -  v Egyptě, Alžírsku, Jemenu, Jordánsku, Bahrajnu, Sýrii a v Libyi, a to za pomoci ozbrojených žoldnéřů placených z Evropy a zbraní dodaných zejména z Velké Británie, Francie a Itálie. V mnohých zemích probíhají tyto nepokoje  dodnes a jejich výsledek je  v nedohlednu. Víme jen, že se změnily v jakési občanské nebo náboženské války a už ani nevíme, kdo proti komu bojuje. Ale  stále jsme konfrontování s bolestmi a utrpením civilního obyvatelstva a jeho útěkem před smrtí. Kdo začal zabíjet vraždit už je dnes také lhostejné, ale vinu neodsouzeným viníkům musíme připomínat, i kdybychom nedokázali nic jiného.

Tato „euro-americká vina“ je totiž už nejen trestně právní, ale i politická a morální a možná, že ti kteří jsou obětí naší bezohlednosti si myslí, že je to i vina kolektivní. Hra na přejmenovávání pomazánek pak není jen arogantní hloupostí, ale ať už si to komisaři a soudci uvědomují nebo ne, je to urážka těch mrtvých a těch, kteří už jsou našimi nechtěnými sousedy.