Žádné jaro však netrvá věčně a více než dva roky po dramatických událostech v Arabském světě musí být i těm nejnaivnějším pozorovatelům jasné, že přišla zima, v níž umírá to, co na jaře rozkvetlo, včetně nadějí, kterou západní svět do těchto událostí vkládal.

Sto tisíc mrtvých je jeden z nejopatrnějších odhadů celkového počtu obětí. V největší míře se na tom podílí syrská občanská válka, kde podle OSN zahynulo již minimálně 93 000 lidí, z toho téměř 10 000 žen a dětí. Jsou ti, co zatím přežívají, svobodnější a šťastnější, než byli před tím? Opustit domovy muselo více než tři milióny uprchlíků, lidé, kteří přišli o všechno, a výsledkem je mladá generace vyrůstající v hrůzách války. Křesťané, kteří v oblasti po léta žili v relativním klidu, jsou nyní terčem útoků a, jak varuje Giuseppe Nazzaro, apoštolský vikář syrského Aleppa, hrozí konec přítomnosti křesťanů na Blízkém východě.

Veřejné mínění bude vždy nakloněno slabším a rebelům, kteří deklarují, že bojují za nějaký vznešený ideál. Považovat však Syrskou osvobozeneckou armádu, potažmo Syrskou opoziční koalici za skupinu ctihodných občanů bojujících za svobodu, jak jí rozumíme my, je iluzí. Co do brutality si nezadají s vládními jednotkami. Nebojují za svobodu, ale o moc. Opravdu usilují o demokracii? Demokracie je výsledkem historického vývoje v euroatlantickém prostoru, jenž byl ovlivňován křesťanstvím, reformací, osvícenstvím apod., a jedná se tady o zkušenost, jež je nepřenositelná do Arabského světa, navzdory liberálním představám, které mnohdy dominují veřejné debatě. Podpora jakékoliv strany v tomto konfliktu nepovede k jeho rychlému ukončení. Posílat zbraně povstalcům jen proto, že používají nám známá a líbivá hesla, pouze prodlužuje utrpení obyvatel. Jediným řešením je jednání, zastavení bojů a nalezení způsobu, jak spolu obě strany konfliktu budou v jedné zemi existovat. Nalezení takového řešení by mělo být také cílem nadcházející ženevské konference. Posílání dalších zbraní do oblasti ničemu nepomůže. Je snad naším cílem úplné zničení jedné skupiny a tedy další tisíce nevinných obětí?

Je nutné mít na paměti, že kdo mluví o revoluci v arabském světě, mluví o zmatku a chaosu. Za slova demokracie a svoboda se skryje násilí a utrpení, které prudké změny přinášejí. Společnost není stavebnice, kterou lze libovolně rozebrat a přestavět, když se nám přestane líbit, a demokracie v Arabském světě proto nenaplní naděje, které do ní mnozí na Západě vkládají. Podle George Jonase, kanadského spisovatele a novináře, je otázkou, zda budou arabští vůdcové ochotni přijmout demokracii jako další ze “západních bláznivých nápadů”, kterými byly také marxismus, modernizace či sekularizace a s nimiž nemají příliš dobré zkušenosti. Obávám se, že budou chtít vyzkoušet své vlastní cesty, tradiční autokracii, jako v Saudské Arábii, či v horším případě militantní formu islámu.

Měli bychom přestat snít o liberální demokracii jako vše spásné myšlence pro celý svět, ale usilovat o to, aby v naší těsné blízkosti byly země se stabilními vládami, které nepovedou ideologickou válku proti všemu západnímu. Položme si otázku, proč do arabských zemí, jejichž vlád se „arabské jaro“ dotklo nejméně, dnes proudí tisíce uprchlíků a hledají na jejich územích útočiště?

Tomáš Jirsa