Náš, částečně evropský, ale i severoamerický nezájem dlouho otálel u představy, že se jedná o jakési diskusní fórum, které vzniklo rozšířením Sdružení jiho-východně asijských států (ASEAN) a trochu za přispění Austrálie a Nového Zélandu, které se obávaly své izolace v jižním Pacifiku.
Dnes jsou mezi jejími dvaceti členy téměř všechny země, které leží na obou stranách Pacifiku, a které se mohou chlubit svým ekonomickým růstem a rostoucí životní úrovní svých obyvatel v posledních 10-15 letech. Toho, že v něm hrají stále větší roli ČLR a čínské banky z nejrůznějších koutů světa si všimli nejen v zpočátku chladné zakladatelské zemi a jejích satelitech (USA et al.), ale když se ČLR, dva toky po založení APEC stala členem i ČLR (v roce 1991), začaly se přidávat Mexiko, Chile, Peru, Ruská federace, později i Vietnam, a země jako Indie a další se tohoto projektu účastní alespoň jako pozorovatelé.
Česká republika, která trochu upoceně a vlastně bezvýznamně, chce napravovat chyby své diplomacie z posledních let a její politici jezdí na výlety do různých asijských zemí, aniž se dovídáme, jak tam pořídili, nejen že nemá kontakt na tuto mohutnou světovou organizaci, v níž stále větší a větší roli hraje ČLR, ale ani se o ní, kromě několika výjimek na českých vysokých školách, neučíme.
Idea APEC by nám mohla být vysvětlena pomocí práce Karla Haushofera, Geopolitik des Pazifischen Ozeans (1925), citovaného u nás často jako zakladatele nekritické geopolitiky. Mohla by nám pomoci přiblížit alespoň některé úvahy Evropanů o jimi dne již viděném, ale stále ještě hledáčkem koloniálního imperialismu nahlíženého světa.
Od poloviny osmdesátých let 20.stol. bylo možné, zejména v USA, sledovat zvýšený zájem o země tichomořské oblasti. Ten byl konečně dán i úvahami po roce 1945 o rozšíření obranného perimetru na Západě (u nás na Východě). V době, kdy George Bush st. vydává svůj Nový světový řád, Francis Fukuyama Konec dějin..., Samuel Huntington Střet civilizací a Zbygniew Brzezinski Velkou šachovnici, je už Mark Borthwick známý svými výzvami k pozornosti „nadcházejícímu Tichomořskému století“.
Jeho Pacific Century se stane pro některé skupiny amerických politiků atraktivní více než v Evropě, protože brutálně řečeno, Borthwick vyzývá, aby se americká vláda nezajímala tolik o evropské záležitosti, které vždy v minulosti působily a v budoucnosti zase budou působit jenom starosti a zatahovat je do vojenských konfliktů, kterých se mnohé evropské státy samy nechtějí účastnit.
Borthwick měl k svým názorům blízko. Sloužil jako zpravodajský analytik US Army ve Vietnamu a později se sice stal profesorem příslušného oboru na Iowa State University, působil na Duke University a spolupracoval s různými vládními institucemi. Z těch nejvýznamnějších to dotáhl až do funkce ředitele U.S. Asia Pacific Council (ve Washingtonu) a třeba na ředitele Pacific Basin Economic Council.
Jeho kniha Pacific Century je nám známa ze svého třetího, rozšířeného vydání z roku 2007. Ta posloužila jako podklad k desetidílnému TV seriálu téhož jména, který jsme snad někdo již mohl vidět.. V roce 1998 ale už vydal Pacific Century: The Emergence of Modern Pacific Asia, a v roce 1992, s Gil Lazem, The Pacific Century Study Guide.
Všechny tyto práce jsou dnes tak trochu obsolentní, ale přesto bych je doporučoval ctěné české čtenářské pozornosti, přeplněné předsudky k asijským zemím, lidem, kteří tam žijí a neslyší na naše politická hesla o lidských právech. Možná, že bychom se dozvěděli, že na světě žijí milióny lidí, kteří o nás nemají vůbec žádný zájem, myslí si o nás, že jsme nekultivovaní barbaři, kteří na rozdíl od nich ani netuší, co to jsou asijské hodnoty, a kteří, možná nás to i trochu překvapí, si myslí, že patříme k těm, kteří do jejich zemí kromě toho dobrého přinesli také války, chudobu a spoustu utrpení. (Jen namátkou: Čína, Korea, Vietnam, Indonésie, Filipíny, Chile a další.)
Snad také pochopíme, že vláda Spojených států se nestará jen o EU a její blízké zahraničí, ale že své zájmy a zdroje, jak říká prezident Obama, chce a bude hájit kdekoli na světě. A až příště budou naši ministři, poslanci a senátoři vyjíždět na své dvou, třídenní zájezdy do zemí, kde se budou cítit, slušně řečeno, společensky zcela dezorientovaní, ať si nechají alespoň poradit, když už většinou nechtějí vědět.