Máme tu nový, vylepšený stupeň „politické korektnosti“, tedy orwellovské šikany jazyka, který – pokud není politicky korigován“ - je prý způsobilý zraňovat ohrožené. Tento nový stupeň se jmenuje „anticikanismus“. A je posazován prostřednictvím papírem a frázemi šustících parlamentních deklarací. Cílem je prý vymýtit negativní asociace a stereotypy, které se ve veřejnosti pojí s cikánskou etnickou menšinou a s jejím pojmenováním vůbec. Pikantní ale je, že největšími nositeli těchto stereotypů jsou sami profesionální „romští aktivisté“. To oni sami cítí pojem „Cikán“ a „cikánský“ jako pejorativní. A pokud někdo jiný tímhle předsudkem netrpí a používá tyto pojmy zcela neutrálně, jsou schopni ho sprostě napadat.

Národy mluví různými jazyky. Pro leckoho je to možná novinka, ale platí to už od dob Babylónské věže. A různé jazyky překvapivě používají pro různé významy různá slova. Dokonce mají jednotlivé jazyky i své označení pro jiné státy, národy, města a jiné geografické markanty. Je vnitřní věcí každého jazyka, jak nazývá tu či onu etnickou skupinu. My říkáme Němcům Němci (jakkoli toto označení původně pochází ze slova „němý“, protože ze slovanského hlediska ti lidé zpoza Šumavy neuměli mluvit). Dnes je to ale u nás termín dávno zcela neutrální a oficiálně užívaný. Těžko bychom měli pochopení pro to, kdyby nám Němci říkali, že přece nejsou žádní Němci, ale že jim povinně máme říkat Dojčové. Také máme svá česká pojmenování pro Maďary, Nizozemce... a taky pro Cikány. Pro označení tohoto etnika je to v češtině oficiální pojem. A jestliže my sami sobě neříkáme Bémáci, nijak nás to neopravňuje, abychom Angličanům, Francouzům či Íráncům nařizovali, jak nás mají pojmenovávat. Je to jejich věc. A jak budeme říkat my jim, to je zase naše věc.

Ale jestli se někdo cítí být urážen pouhým oficiálním názvem svého etnika s tím, že prý má tento název pejorativní obsah, pak by se měl zamyslet spíše sám nad sebou, proč ho jako pejorativní sám vnímá. Citlivě a po špičkách se musí našlapovat asi jen kolem někoho a něčeho. Jinde je povoleno dupat, ba je to dokonce žádoucí. A když tahle citlivka dostane mou slušnou věcnou odpověď na své „napomínání“, najednou jde jeho úzkostlivá citlivost stranou a maska slušnosti padá. A pod ní se šklebí agresivní sprostý hulvát.

Proč to všechno píšu? Protože jsem 20. února letošního roku v pořadu České televize Události a komentáře mj. řekla, že mnozí příslušníci cikánské národnosti by uvítali zjednodušení zákoníku práce, podle kterého by je ráno mohli najmout třeba na tříhodinovou práci a po jejím odvedení by dostali peníze na dlaň. Dnešní zákoník práce je naopak tak sešněrovaný, že trh práce je skoro nehybný a řada práceschopného obyvatelstva nepracuje, ale jen pobírá sociální dávky.

„Vážená paní Kovářová,“ napsal mi zdvořile a pokrokovým slovníkem jeden majitel cikánského příjmení. „Dovoluji si Vás oslovit v souvislosti s Vaším nedávným vyjádřením, ve kterém jste použila termín "cikánské národnosti". Jsem hluboce znepokojen a zarmoucen, že takové slovní spojení bylo použito osobou Vašeho postavení a vzdělání. Jako JUDr. jste jistě obeznámena s důležitostí přesného a citlivého používání jazyka, zvláště ve veřejném prostoru. Rád bych Vás upozornil na skutečnost, že mnoho Romů v České republice se hlásí k české národnosti a že používání pejorativních a zastaralých termínů při odkazování na naši komunitu je nejen nevhodné, ale může být také vnímáno jako rasistické. Vaše slova mají sílu a mohou významně ovlivnit vnímání a postavení romské komunity ve společnosti.

Je důležité, abychom všichni pracovali na budování inkluzivního a respektujícího dialogu, který odráží naši společnou lidskost a důstojnost. Věřím, že jako osoba veřejného zájmu máte zvláštní odpovědnost vést tímto příkladem. Věřím, že toto bylo neúmyslné přešlápnutí a že budete ochotna veřejně se omluvit a v budoucnu se vyjadřovat s větší opatrností a respektem ke všem členům naší společnosti.
Děkuji Vám za pozornost k této záležitosti a těším se na Vaši reakci. M.D.“
 
Takový dopis jsem pochopitelně nemohla nechat bez odpovědi, byť obsah mého sdělení nechal pisatel bez komentáře: „Dobrý den, pane D. S dovolením budu používat vlastní jazyk podle vlastního uvážení. Kritéria politické korektnosti mě nezajímají, podle mě naopak omezují svobodu projevu. Váš požadavek na budování inkluzivního dialogu považuji za zcestný a v žádném případě se podobným tlakům nebudu podřizovat. Do Senátu jsem kandidovala právě s programem boje na normální svět a nebudu se svému volebnímu programu zpronevěřovat ani poté, co mě právě proto mí voliči volili.

Následovala patřičně „milá“ odpověď, plná pisatelem vyžadovaného inkluzivního a respektujícího dialogu, ba tentokrát dokonce bez interpunkce a diakritiky: „Pokud si Vy můžete říkat co chcete tak ja taky a to, ze jste rasistická svine.“

A takhle se to má s politickou korektností pokaždé. Hlasití vynucovatelé podpory menšin si slušnost vynucují od ostatních jen vůči sobě. Oni sami se slušně chovat odmítají.

Tak na takovou politickou korektnost si já hrát nebudu.