Jednalo se tehdy o výčtový zákon, který zahrnoval stovky církevních objektů, které tímto zákonem stát převedl na církve.

O tom, že byl zákon psán hodně horkým perem, svědčí řada omylů, pochybení a nepřesností, které tehdy při vydávání církevního majetku byly. Snad za všechny je možné jmenovat případ Nové scény Národního divadla, která díky církevním restitucím padla do klína řádu Karmelitánek a v pozdějších letech se stala předmětem téměř nekonečné řady právních sporů.

Vzápětí tedy následoval druhý zákon o restituci církví, který ten první opravoval, upřesňoval a hlavně dále rozšiřoval o další stovky objektů. Byl jsem tehdy místopředsedou předchůdce Poslanecké sněmovny ČR České národní rady a díky tomu jsem byl osobně přítomen jednání vedení ČNR s církevními hodnostáři, kteří tehdy zcela jasně a srozumitelně prohlásili, že pokud bude tento druhý rozšiřující restituční zákon schválen, budou církevní restituce považovat za ukončené, neboť se jim vrátí veškeré nemovitosti, které jsou nezbytné k zajištění církevní duchovní činnosti.

Zákon schválen byl, a tak mi není dost dobře jasné, kdo, proč a kvůli čemu po dvaceti letech inicioval nové kolo církevních restitucí, které by církvím neměly vracet jen majetek k duchovní činnosti, ale majetek (v mnoha případech velmi sporný), který by měl hlavně církevním hodnostářům nikoli věřícím zajistit blahobyt a nadbytek.

Tedy záležitost v přímém rozporu s církevním učerním vedoucím k prostému životu ve skromnosti, pokoře a bez nároků na nepřiměřené hmotné statky, protože jenom tak mohou dojít k blahobytu a nadbytku v posmrtném životě. Asi nejznámějším českým kritikem sklonů církve žít nad poměry byl Jan Hus, který za svou „troufalost“ byl prohlášen kacířem a upálen.

Proč tedy přes odpor více než 80% obyvatel České republiky i značné části Poslanecké sněmovny TOP 09 vedená Karlem Schwarzenbergem a Miroslavem Kalouskem parlamentem doslova procpala od samého počátku velmi sporný zákon, kterým by se cizímu státu (Vatikánu) měl vydávat majetek, který v mnoha případech měla církev od dob první pozemkové reformy Josefa II. a druhé pozemkové reformy T. G. Masaryka toliko ve správě a nájmu, nikoli ve vlastnictví, je záhadou.

Vždyť se v mnoha případech může jednat i o majetek, který původně v období po Bílé hoře, v období inkvizičních procesů a upalování „čarodějnic“ nakradla sama církev. Kde tedy je ona církevní pokora, skromnost a spravedlnost?

Karel Schwarzenberg se hluboce mýlí, když říká, že: „ firma, která vymění vedení a nové vedení by chtělo měnit starým vedením přijaté smlouvy, by zkrachovala“.  

To by samozřejmě mohlo platit v případě, že by to staré vedení vedlo firmu k prosperitě a nepřijímalo nápadně nevýhodné smlouvy, z nichž některé jsou i v rozporu s dobrými mravy. Mohlo by to platit v případě, že staré vedení firmy hospodařilo s péčí řádného hospodářství a firma pod jejich vedením vykazovala zisk a hospodářský růst a nové vedení by chtělo dělat změny k horšímu.

Tento případ však nenastal ani náhodou, staré vedení (rozuměj bývalá vládní koalice) silou nepatrné většiny hlasů prosazovala smlouvy (zákony), které byly v rozporu se zájmy firmy (státu), její prosperity, životní úrovně zaměstnanců (občanů), a to dokonce i přes zřetelný nesouhlas valné hromady (obyvatel).

Těch sporných, negativních a škodlivých záležitostí je celá řada – penzijní reforma, S-karty, daňový systém, zdravotnictví, státní rozpočty a samozřejmě i církevní restituce. Proto bylo staré vedení firmy odvoláno, nahrazeno novým, které musí způsobené škody nahradit, nevýhodné smlouvy změnit a možná i staré vedení popohnat k odpovědnosti.

Že se tak musí dít zákonným způsobem a demokraticky je zřejmé, a že ke změně smluv je třeba souhlasu i druhé strany, je jasné. Bude jen záležet, zda druhá strana sama bude jednat nesobecky, spravedlivě a poctivě s vědomím toho, že smlouvy přijaté minulým vedením firmy byly opravdu pro firmu a její zaměstnance nevýhodné, škodlivé, nepoctivé a nespravedlivé a jí samotné by mohla přinést nepřiměřený, nepříslušející a nespravedlivý prospěch.

V případě nežádoucích a nápadně pro stát nevýhodných církevních restitucí je pro stát a novou vládu tímto partnerem církev, a bude tedy záležet jen na ní, na jejích představitelích, zda bude souhlasit se změnami církevních restitucí, které odstraní chyby a nespravedlnosti, a zda církev opět přestane kázat vodu a pít víno, a dokáže se vrátit ke svým kořenům a morálním hodnotám. Šanci to prokázat jistě dostane při jednáních se zástupci nově jmenované vlády.

Michal Kraus