Při takových výkonech se stává, že i „koaliční“ pidistrana, jež získala šest mandátů ve Sněmovně, ještě s částí z nich – dělba moci, nedělba - obsadí čtyři ministerská křesla.

Voličům nestačí přecházet zrak. Ten, komu dali nejvíce hlasů, skončí nejen v opozici. Ale jako politická mrtvola, neboť „zachránci demokracie“ slepili až do dalších voleb mocenský blok, který se již obejde bez hlasů ostatních stran v parlamentu, s nímž posléze mohou opozici kdykoli, a bez debat, převálcovat.

Voliče tak zase čekají, jak to vystihl jeden za to zlatým slavíkem oceněný písničkář, „čtyři roky v ...“.

V Čechách máme šiky komentátorů, analytiků, apod. Ale zatím jsem nezaznamenal, že by se některý z nich pokusil výsledky oněch povolebních manipulací porovnat s Ústavou.

V jejím článku druhém, odst.1, se praví, že „lid“ je zdrojem moci. Proč chodí „lid“ k volbám, si lze domyslet z čl. 6. Aby svobodným hlasováním ze sebe „vygeneroval“ většinu, jejíž vůle je základem politických rozhodnutí. Samozřejmě zohledňujících menšinu.

Podotýkám, že kdyby nebyl mandát zástupců lidu volný, ale vázaný, tzn., že by byli voliči odvolatelnými, netroufli by si političtí manipulátoři vzápětí po volbách „vůli většiny vyjádřenou svobodným hlasováním“ (čl. 6), čili výsledek „rozdání karet“, ignorovat.

Což v minulosti předvedli mnohokrát a nyní se k tomuto pohrdání ustanovením v čl.2, odst. 1 Ústavy, podle něhož „lid“ je zdrojem moci, opět schyluje. Týká se to i čl. 6 o tom, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním.

Zároveň tím porušují čl. 5, který politickým stranám ukládá respektovat základní demokratické principy. S ním je v rozporu, když si vytvoří na celou dobu volebního období mocenský blok k paralyzování opozice. Tím se rovněž dopouštějí faktické institucionalizace „násilí jako prostředku k prosazování svých zájmů“.

Popisovanou manipulaci obhajují účelovým výkladem článků Ústavy, jež zmiňuji. Tím, podle mého názoru, je páchán další „ústavněprávní zločin“. Neboť čl. 9, odst. 3 Ústavy její účelový výklad, kterým na „další čtyři roky“ ohrožují základy demokratického státu, nepřipouští. A zároveň porušují zákaz v odstavci druhém, a to změny podstatných náležitostí demokratického právního státu.  

Nu, jen si milý čtenáři zkus v Ústavě nalézt, že po volbách je povinností politické strany nikoli pustit se do plnění předvolebních slibů. Ale hledání koaličních partnerů, s nimiž si vytvoří mocenský slepenec, na který by nikdo před volbami ani nepomyslel. A pokud ano, nevolil by jí.  

Půjde ještě o parlamentní demokracii, když parlament ovládne nikoli vůle voličů, ale vůle naznačeného mocenského novotvaru?

Půjde ještě o dělbu moci, založenou na pricipu neslučitelnosti jednotlivých mocí, když poslanec, a člen povolebního novotvaru, se zároveň stane ministrem? To bude jako ministr sám sobě, coby poslanci, ústavně odpovědný, bude interpelovat sebe samotného?

Nikoli, to již není parlamentní demokracie, nýbrž partitokracie, vláda politických stran. A zároveň porušení čl. 9 Ústavy, neboť faktické zavedení vlády politických stran je změnou jedné z podstatných náležitostí demokratického právního státu, čili změnou ústavně nepřípustnou.

Už slyším smějící se moderátory, komentátory a další experty křičet – jak se prohlasuje důvěra vládě, jak se budou přijímat zákony, když se nevytvoří koalice 101 a více mandátů?

Odpovídám - stejně jako po desetiletí na příklad ve Švédsku, Dánsku, Norsku, či dokonce i u protinožců, na Novém Zélandu.

I tam si lid ve volbách vybral politické strany, s pro něho nejpřijatelnějšími povolebními závazky. I tam se jich do parlamentu dostává přibližně stejný počet, při podobném rozložení mandátů jako v Čechách. A strana, která získala nejvíce hlasů, nikoli absolutní většinu, tam vytvoří funkční menšinovou vládu.

Proč? Zejména proto, že politické strany se obávají, aby si za účast ve vládě s programově vzdálenou stranou nepoškodily reputaci u voličů. Proto zůstávají tam, kam byly zvoleny - v opozici. Což se ale nerovná stavu impotence, vnuceného silou povolebního, mocenského novotvaru. Už proto, že menšinová vláda nemůže s opozicí „nemluvit“. Neboť má-li získat a udržovat si důvěru, a tím možnost vládnout, musí získávat hlasy od jiných stran. Totéž musí činit v průběhu funkčního období k prosazování svých legislativních a jiných záměrů.

K tomu potřebuje hlasy z opozičních stran. Jednou, na příklad od některé zprava, jindy zas, od jiné z leva. Což se bez nalezení kompromisu mezi zájmy „svých“ voličů, a zájmy „jejich“ voličů, neobejde. Opoziční strany dohodami o takovéto formě spolupráce získávají možnost prosadit některé programové cíle. Hlasy, které obdržely, tak nepropadnou.  

Proto jsou ochotny podpořit vládu, a nehledat řešení v opuštění programu, díky němuž byly zvoleny, zrádnou výměnou za křesla v povolením koaličním novotvaru. A s programem, který nakonec nevyhovuje žádnému z jeho členů.

Menšinové  vlády  nejsou jen učebnicovou „teorií“. Ale staly se již funkčním typem vlády, na rozdíl od zdejších, po volbách  protiústavně uplácaných, a nota bene nestabilních vládnoucích koalic. Korespondují s ústavními principy, které jsou u nás ignorovány, což vedlo i k úpadku ústavní a politické kultury.

Zástupci lidu v parlamentu se při menšinové vládě během výkonu svého mandátu také nemohou tolik „poflakovat“, či naopak mít řadu „vedlejšáků“.

Neboť jejich politické strany neuzavírají mocenský kartel na celé funkční období, což jim zaručuje příjemné „vychutnávání si“ mandátů.  

Základem fungování menšinových vlád je totiž jejich průběžné, a veřejností kontrolovatelné, dohadování s opozičními stranami. A zároveň, dohadování opozičních stran s vládou, což je činí vskutku funkčními.

Tato kultura vládnutí se proto i reprodukuje. Jestli se po volbách ve Švédsku či Dánsku vymění levice s pravicí, zavedená praxe modelu spolupráce, základu menšinových vlád, pokračuje a rozvíjí se dále.

Na příklad, na Novém Zélandu se již ustálily dva typy smluv menšinové vlády s opozičními stranami. Jednak smlouvy o přímé podpoře vlády, a jednak smlouvy o spolupráci v konkrétních oblastech činnosti.

Nejde pohledem zdejší frustrace o „barter s trafikami“ mezi zástupci lidu typu „když zvedneš/nezvedneš ruku, založíme ti konto ve Švýcarsku“. Ale zástupci vládnoucí strany, a strany opoziční, veřejně uzavírají smlouvy, zaručující toleranci vládě. Za příslib umožnění realizace některých priorit opoziční strany. Navíc se jedná o smlouvy dvoustranné, což vylučuje vznik velkých povolebních novotvarů, jejichž síla by následně umožnila známé „převálcování“ opozice.

Zohledníme-li příklady menšinových vlád, jsou založeny na konstruktivní, participační dohodě s opozicí. Zatímco v ČR se povolební koalice uzavírají fakticky jen k usurpování moci navzdory výsledku voleb, a silovému paralyzování opozice po celé funkční období.

Na otázku, zda může fungovat menšinová vláda, tak existuje kladná odpověď. Podtržená konstatováním, že by se tak i naše nedokonalá Ústava mohla konečně dodržovat. A je to zároveň i odpověď hledačům řešení v záměně proporcionálního volebního systému většinovým, který v dnešní rozbouřené době nese riziko nastolení „vlády pevné ruky“.

Proto s určitými sympatiemi přijímám prohlášení dvou „nových“ politických subjektů, které kupodivu ještě po volbách opakují, že nechtějí do vlády. Rozumím-li tomu správně, tudíž do povolebního mocenského novotvaru, jež nese výše zmíněné znaky pohrdání voliči a porušování ústavy.

Pokud by ve svém postoji vytrvaly, otevřela by se tím příležitost modelu funkční menšinové vlády. Zároveň k naplňování ústavy, jakož i předvolebních očekávání nápravy kultury vládnutí. Ale především by byl konečně respektován výsledek voleb, a tudíž vůle „lidu“.  
Důrazně však podotýkám, kdyby k tomu došlo, bude další a zásadní otázkou, zda se programové cíle zvolených stran projeví jako kvalitní. A pokud ano, zda tyto strany následně vyvinou patřičné úsilí k jejich prosazení.
 
Jaroslav Kuba