Chyba se stala už během sametové revoluce. Nejprve znělo ulicemi heslo „Nejsme jako oni!“ aby se předešlo lynčování. To je ještě pochopitelné, a i kdyby to zabránilo byť jediné nespravedlnosti, mělo to smysl. Menší smysl už měly ony občasné a stále častější hlášky, kterými bylo paralyzováno legitimní vědomí společnosti, že by měla existovat nějaká spravedlnost, ony hlášky: „Každý se na tom režimu podílel, každý má vinu.“ Byl to oblíbený slogan v devadesátých letech, mantra, která zlomila každé volání po právu. Žádost o spravedlnost byla odbyta jakožto odporná a nízká touha po pomstě. Toto zmatení pojmů bylo smrtelné, každý sice věděl, že spravedlnost není totéž co pomsta, ale v šumu řečnění různých překabátěných a velmi pragmatických politiků, filozofů, politologů, křesťanských aktivistů, právníků a naivních nadšenců, se to nějak popletlo. A bývalé oběti byly opět poníženy: byly označeny za spoluviníky! A proto nedošlo k potrestání viníků a k rehabilitaci obětí, jimž nyní zbývá jakýsi formální významný den v kalendáři. I ony žijí mezi námi, lidé, kteří se své spravedlnosti nedočkali. Občas nadáváme na poměry v naší zemi, hledáme příčinu, mnozí zahořkli, jiní jsou zmatení a plní nenávisti, někteří z frustrovaných a nevyrovnaných lidí se přiklánějí k paranoickým teoriím spiknutí. Ale za naším marasmem není rejdění obskurních spolků, světového kapitálu, židobolševiků, tajných služeb a velmocí, ani přebujelý liberalismus, nebo nedostatek vzdělání či morálky mládeže. Za naší bídou je rezignace na spravedlnost a na druhé straně hrozný hlad po ní. Všechny ty tlusté čáry za minulostí ve skutečnosti uzavřely do společenského podvědomí temné démony nevyřešených dluhů a nevybitého hněvu. Vždyť i pouhé zkoumání dějin komunistické éry je považováno za cosi neslušného, každé eventuální hrábnutí do archivů bolševických svinstev vyvolává bouřlivý odpor. Komunisté jsou pokládáni za standartní demokratickou stranu. Svým obětem se vysmívají zcela otevřeně.
Dlouho bylo z jakéhosi nepochopitelného útlocitu odmítáno zveřejnění agentů StB, přestože ten seznam už dávno mezi lidmi koloval a na internetu je dostupný stále. To, čeho se státní orgány obávaly, se dělo průběžně a bez povyku, lidé si lustrovali své okolí. Ukázalo se pak, že nikdo svého fízla nezabil, žádná divoká pomsta se nekonala, přesto i kolem toho bylo plno řečí. Jak je člověku, který najde v seznamu udavačů svého známého, přítele, nebo dokonce člena rodiny? Blbě. Stalo se mi to několikrát, ale ani v jednom případě jsem neměla potřebu se mstít. Naopak, mnohdy mi těch lidí bylo hrozně líto. Ale to, že je znám, je osvobodivé, neboť také vím, kdo fízlem NEBYL, což jsem předtím nevěděla a občas jsem i někoho podezřívala. Poznání pravdy má více výhod než nevýhod a přináší více prospěchu celé společnosti, než skrývání problémů v archivech a zametání otázek pod koberec.
Všichni jsme znechucení z toho, jak je justice bezmocná, či záměrně liknavá v prosazování spravedlnosti vůči zločincům komunismu. Ovšem, kdo by necítil rozpaky nad soudem s vetchým a zcela dementním staříkem, který v mládí zabil pár muklů, ale nyní ani neví, o co jde? Prosím, ať je stařičký vrah odsouzen za vraždu – a pak ať je mu trest třebas prominut. Ale nenazvat zločin zločinem, nenazvat vraha vrahem, to je něco, co rozkládá celou společnost na dlouhá desetiletí. Nemůže-li člověk věřit svému státu jakožto právní instituci, necítí k němu ani loajalitu a uzavírá se do vnitřního exilu. Možná přestává cítit loajalitu i k tomuto národu, který chrání své zločince a pohrdá svými hrdiny. Máme relativní blahobyt a jsem tomu ráda. Máme svobodu a jsem tomu velmi ráda. Ale spravedlnost u nás zaplakala.
Věra Tydlitátová