Přesto ale v příspěvku se zmíním o dvou symbolech Turecka - knihovně a muzeu a o několika zahraničně politických aspektech, které by neměli ignorovat ani dočasní obyvatelé Černínského paláce a Strakovky již proto, že na dobu omezenou a s omezeným ručením jim spadla do klína možnost mluvit za EU za oponou a ČR má bezodkladnou potřebu definovat svůj národní zájem, najít své místo alespoň v evropské diplomacii a obchodu. V něm Turecku připadla důležitá funkce v logistice a v sektoru spolupráce ve výrobě, když již ne ve vzdělávacím a omezeném vědeckém výzkumu.

Vím, že během návštěv Atén, Istanbulu a Ankary se ministryně zahraničí Baerbocková postavila na stranu Řecka v konfliktu o ostrovy v Egejském moři. Opět neobvykle pro diplomata během návštěvy Atén, kde se setkala s řeckým premiérem Kyriakosem Mitsotakisem a ministrem zahraničí Nikosem Dendiasem a před odletem do Istanbulu řekla: Řecké ostrovy jsou řeckým územím a nikdo nemá právo to zpochybňovat. V Istanbulu se Baerbock setkala se svým tureckým protějškem Mevlütem Çavuşoğluem. Ten se tvrdě ohradil proti její pozici.

V úterý také prezident Erdogan telefonicky diskutoval s malajsijským premiérem Ismail Sabri Yakoobem o bilaterálních vztazích. Yakoob je mně dostatečně dobře známá politická osobnost z doby téměř sedmiletého působení v Malajsii. Podle prohlášení tureckého ředitelství komunikací Erdogan a Yakoob mj. si vyměnili názory na spolupráci v obranném průmyslu. Připomínám, že diplomatické vztahy mezi Tureckem a Malajsií byly navázány v roce 1964. V roce 2014 byly vztahy povýšeny na úroveň strategického partnerství v oblasti diplomacie, ekonomiky a kultury. Proč se zmiňuji o Turecku a Malajsii?

Malajsie a Čína sdílejí námořní hranice v Jihočínském moři s bohatstvím ukrytým pod vodou. To představuje potenciál pro konflikt s Pekingem. K tomuto aktuálnímu tématu se vyjádřil také mně známý opoziční vůdce Ibrahim s výzvou na adresu ASEAN: Region by se měl naučit diplomatickým dovednostem od prezidenta (Recepa Tayyipa) Erdogana. Na jedné straně je (Turecko) členem NATO a na druhé straně je stále v kontaktu s Rusy a může dokonce vyvolat nějaký druh dohody nebo potravinové bezpečnosti s Ukrajinou (a tak Turecko) může mít stále významné obchodní dohody s Íránem. Musíme mít moudrost a diplomatické schopnosti, abychom tak učinili způsobem, který nebude považován za příliš provokativní. Malajsie nemá problém s Čínou. Ty mají Spojené státy. Ať se s tím vypořádají. Nejsme super, velký národ, který by se to snažil vyřešit…obchod a investice prostřednictvím dobrých a přátelských vztahů mají zásadní význam pro přežití národů. Nemám žádné zábrany mít dobré vztahy s Čínou, Ruskem nebo Evropou.

Připomínám, že v případě Malajsie se jedná o stát, který se do značné míry spoléhá na západní technologie, americké a britské zkušenosti s vládnutím a vzděláváním. Z rozhovorů s přáteli a známými vím, že velká část veřejnosti si uvědomuje a proto přijímá skutečnost, že scénář se mění, Čína a její vliv rostou, Malajsie nemůže ignorovat své bezprostřední sousedy včetně Filipín, Indonésie, Singapuru a Thajska. Ibrahim se podle mého hodnocení charakteru mýlí se svým pojetím více - vektorové zahraniční politiky a odkazem na bilaterální vztahy s Tureckem, které spojuje s dobou osmanského státu: vztahy mezi naším regionem a Osmanskou říší byly více než jen normální diplomatické nebo obchodní vztahy, ale také kulturní a vzdělávací.
Ve skutečnosti neexistuje absolutně žádný důvod, proč by Malajsie a Turecko nemohly rozšířit bilaterální vztahy. V 80. a 90. letech Malajsie lákala studenty z Turecka, aby šli do Malajsie. Jaká je situace dnes? Malajsie bohužel stagnuje a Turecko, nehledě na hospodářské problémy rozšířilo a posílilo své vzdělávací instituce. Pokud jsem dobře porozuměl odpovědi na otázku, jenom v cca pěti milionové Ankaře je 27 univerzit. Vím také, že turecké technologie, včetně obranných, částečně daleko převyšují mnoho jiných zemí, zejména muslimských zemí. Dnes nebudu popisovat možné příčiny úspěchu tureckých dronů, vrtulníků nebo vojenského a lékařského vybavení, jehož výrobu jsem mj. osobně viděl na příklad ve ForaGroup.

Prezidentská knihovna, otevřena 20. února 2020, se nachází uvnitř prezidentského komplexu v Ankaře, který je současně prezidentskou rezidencí. Komplex se nachází ve čtvrti Beştepe, uvnitř Atatürkovy lesní farmy (AOÇ), kterou založil Mustafa Kemal Atatürk v roce 1925. V roce 1937 prezident Atatürk, působící jako Mareşal, daroval farmu státu. V roce 1992 byla farma označena za chráněnou lokalitu prvního stupně. To znamená, že na jejím území by se neměla provádět žádná výstavba. Prezident Erdoğan navrhl nazvat novou prezidentskou rezidenci Cumhurbaşkanlığı Külliyesi s odkazem na tradiční komplex soustředěný kolem mešity. Návrh byl formálně přijat jako oficiální název rezidence dne 3. července 2015. Náklady na stavbu byly dvojnásobné oproti původnímu odhadu - více než 600 milionů dolarů.

Knihovna představuje vzácnou sbírku: má dnes pět milionů tištěných, více než 120 milionů elektronických publikací a 550 tisíc e-knih. Zvukový archiv národní TRT se může pochlubit 1,2 miliony zvukových souborů, které jsou také přístupny uživatelům. Pozoruhodné je, že knihy, publikované ve134 jazycích, 120 milionů článků a zpráv jsou seřazeny na regálech v délce cca 201 kilometrů. Stavba knihovny začala v roce 2016 a odpovídá mj. všem požadavkům spojených s obsluhou zdravotně postižených osob. Knihovna s 125 000 m2 vnitřního prostoru byla postavena na 45 000 m2 země a má návštěvní kapacitu 5 000 lidí současně. Z architektonického hlediska se jedná o osmanskou a seldžuckou architektonickou syntézu. Projekt knihovny byl realizován pod vedením prezidenta Erdogana ve spolupráci s předními tureckými intelektuály, knihovníky, nevládními organizacemi a skupinou zastupující zdravotně postižené občany. Očekávám, že nejenom díky nepřetržitému provozu, sbírkám a službám se knihovna stane světově uznávaným výzkumným a vzdělávacím centrem.

Proč?

1. 1) Protože spojení s dětskou knihovnou Nasreddin Hodja, která je k dispozici pro návštěvníky ve věku 5-10 let a osoby ve věku 10-15 let budou moci využívat knihovnu mládeže, návštěvníci mají možnost dozvědět se o klasické turecké historii Seldžuků a Anatolie. Připomínám, že Nasreddin, v překladu něco jako vítězství víry, žil ve středověku (okolo 13. století), v Turecku, v distriktu Akşehir a později v hlavním městě provincie Konya, za vlády dynastie Seldžuk. Mnoho blízkovýchodních národů a národů Středního východu jej považuje za národní postavu a figuru z vlastního folkloru. Jedná se o legendární satirickou súfijskou postavu, lidového filozofa, mudrce, žertéře a hrdinu mnoha pověstí a anekdot, který svojí chytrostí nebo předstíranou hloupostí se bránil osudu a mocným, které zesměšňoval. Nasreddinovy příběhy jsou zasazeny do dvou časových období. Jedná se o období z konce 13. století, ze kterého pochází hrobka Nasreddina Hodži v Akşehiru, prohlášená místními za střed světa, a o počátek 15. století, kdy do Osmanské říše vpadli Tataři pod vedením dobyvatele Tamerlána. Z té doby příběhy o Nasreddinovi splývají s lidovými písněmi oslavujícími vojevůdce Nasreddina Mahmuda, Tamerlánova odpůrce. Sovětský spisovatel Leonid Vasiljevič Solovjov (1906 - 1962) napsal knihu o dobrodružstvích legendárního hrdiny - Dobrodružství Hodži Nasreddina.
2. Součástí knihovny je také speciální sál s názvem Cihannuma (atlas světa). V sále je 16 sloupů představujících turkické státy z historických análů. Na kopuli sálu jsou napsány citace z Koránu o významu čtení a psaní. Sbírka 200 000 knih na ploše 3 500 metrů čtverečních podporuje kvalitu knihovny, do které ve spolupráci s ministerstvem zahraničí byly přivezeny desítky knih ze zemí, kde má Turecko velvyslanectví. Co bylo přivezeno z ČR, nevím.

Zato vím, že například velvyslanci a zástupci Uzbekistánu, Chile, ČLR, Francie, kteří osobně navštívili prezidentský komplex, darovali knihy, které byly předány do archivu knihovny. Prezident Emmanuel Macron dokonce vyslal zvláštního vyslance a řekl, že turecké a francouzské národní knihovny by mohly spolupracovat v oblasti literatury i proto, že se jedná o centrum celoživotního vzdělávání, ve kterém budou návštěvníkům - dětem a dospělým - nabízeny kurzy umělé inteligence, kybernetické bezpečnosti, rozšířené reality a kódování. Nabízí se otázka: jaké dědictví zanechali, zanechávají a plánují zanechat prezidenti ČR?

K pokusu o vojenský převrat došlo v Turecku 15. července 2016 kolem 22:00. Vojenská letadla létala nad Ankarou, uživatelům internetu byl odepřen přístup k sociálním médiím a vojáci byli viděni, jak vstupují do kanceláří Strany spravedlnosti a rozvoje v Istanbulu a nařizují lidem, aby odešli. Frakce v tureckých ozbrojených silách, známá jako Rada míru doma, provedla pokus o atentát. Vláda uvedla, že vůdci převratu byli spojeni s Fethullahem Gülenem, tureckým podnikatelem a učencem, který žije v USA, jehož hnutí je od incidentu označováno jako FETÖ. Během pokusu o převrat bylo zabito 252 lidí a 2 734 zraněno. Před několika roky jsem napsal a zveřejnil kritický příspěvek na toto téma.

Jsem přesvědčen, že každý politik zajímající se o Turecko, jeho roli ve světě dnes a zítra, a návštěvníci Ankary by měli navštívit nejenom muzeum Mustafy Kemala Atatürka, ale i popsané muzeum Den demokracie a národní jednoty Turecka a sledovat nejenom film, efekty a data, ale i reakce tureckých občanů-návštěvníků bez rozdílu věku a vzdělání. Mohu si představit, že by se mohli zamyslet nad incidentem, současným stavem doma a v Turecku i nad svým přístupem k nedávné historii, nehledě na osobní politickou orientaci a vztah k vládě. Osobně doporučuji, aby návštěva muzea politiky z EU byla částí jejich pracovního programu a přípravou pro případné změny po prezidentských a parlamentních volbách v roce 2023.  

Prezentace politiky SRN, která je spoluurčována USA, EK a NATO a kterou (re) prezentovala během své návštěvy ministryně Baerbock přiměla ministra zahraničí Çavuşoglu na společné tiskové konferenci v Istanbulu k tvrdé reakci: Vidíme nárůst aktivit PKK v Německu, vyjádřili jsme obavy a očekáváme konkrétní kroky. Ministr také řekl, že protiteroristické akce byly diskutovány během setkání, což bylo vyvoláno nedávným zobrazením zakázaných symbolů PKK v Německu. Rád bych zdůraznil, že přijetí teroristických organizací, zejména PKK/YPG/PYD a FETO, je neslučitelné s duchem spojenectví, a vyzval Berlín ke konkrétním krokům a aktivní spolupráci. Německé zbrojní embargo je také proti duchu spojenectví, a dodal: Očekáváme od našich spojenců, že když řeknou 'rozumíme vašim obavám', skutečně přispívají, nejen slovy. Pokud chcete bojovat proti Daesh (ISIS), měli byste být na zemi. YPG nebojuje proti Daesh. Turecko také očekává, že EU odstraní politické překážky pro členství v bloku a vezme v úvahu obavy z rostoucí xenofobie a islamofobie v Evropě. Evropská unie musí podniknout konkrétní a smysluplné kroky. Obnovení jednání o modernizaci dohody o celní unii a zavedení vízové liberalizace jsou našimi nejoprávněnějšími požadavky.

Zdůraznil, že spolupráce mezi Tureckem a Německem může mít zásadní vliv na řešení regionálních problémů. Jako nejsilnější země v Evropě chceme zlepšit naši spolupráci v regionálních otázkách. V odpovědi na otázku kritizoval postoj Německa k případu Osmana Kavaly, poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a připomněl jeho případ: Proč nastolujete záležitost Osmana Kavaly? Protože používáte Osmana Kavalu proti Turecku!

Ministryně Baerbock, která mj. měla v programu setkání s opozicí, v replice uznala hrozbu PKK, ocenila Turecko za to, že hostilo miliony syrských uprchlíků a označila nedávnou dohodu o vývozu obilí z Ukrajiny za velký úspěch. Připomínám, že Turecko, OSN, RF a Ukrajina podepsaly v Istanbulu dohodu o znovuotevření přístavů Oděsy, Černomorsku a Južnyje pro vývoz obilí a bylo zřízeno společné koordinační centrum s 20 zaměstnanci pro inspekce na vjezdech a výjezdech z přístavů a zajištění bezpečnosti tras. To vše bez účasti EU a SRN mluví o klesajícím významu EU a předsednictví ČR, které si mohlo snažit alespoň o roli pozorovatele.

Kreml potvrdil dřívější zprávy tureckých médií, že prezidenti Putin a Erdogan budou 5. srpna jednat v Soči. Vrcholné schůzky obou lídrů se již staly téměř pravidelnými. Tentokrát vidím některé zvláštnosti. Skutečností je, že 19. července byli oba prezidenti účastníky třístranného summitu v Astanském formátu v Teheránu a vedli tam i dvoustranná jednání. Poté byla v Istanbulu podepsána dohoda o zmíněném obilném koridoru. Proto předpokládám, že se objevily nové okolnosti, které vyžadují naléhavé jednání. Jaké to mohou být?

1. Kolem dohody o obilí se začínají rojit intriky. Putin zpočátku opakovaně navrhoval několik možností vývozu z Ukrajiny. Kyjev měl úmysl stáhnout obilí z přístavů, které měl pod kontrolou a chtěl obejít Černé moře. V důsledku toho vznikl tzv. istanbulský scénář, jehož hlavní politický význam je spojen s vývozem obilí z ukrajinských přístavů a zrušením protiruských omezení bránících vývozu zemědělských produktů a hnojiv.
2. Zmíněné koordinační centrum pro kontrolu vývozu ukrajinského obilí má mít úředníky z Turecka, RF, Ukrajiny a zástupce OSN. V jejím čele bude stát admirál tureckého námořnictva. RF ve středisku vede kontradmirál Eduard Lujk. Kontroly budou prováděny v tureckých teritoriálních vodách a na cestě suchozemských plavidel do ukrajinských přístavů. Turecká strana bude také 24 hodin denně kontrolovat lodě připlouvající do ukrajinských přístavů v blízkosti ukrajinských teritoriálních vod, nikoli však v přístavech. To ale není to hlavní. Proč?
3. Souhlas RF s tímto plánem totiž svědčí o úrovni politické důvěry RF v Turecko. Ankara má totiž pod kontrolou námořní komunikaci s jižní Ukrajinou. Americký list The Wall Street Journal se proto domnívá, že Rusko učinilo vůči Turecku vstřícné gesto. Ale to je jen část příběhu. Plánuje se totiž zapojení zahraničních lodí nacházejících se v ukrajinských přístavech do vývozu z Ukrajiny. Je jich cca 70, z toho asi 20 tureckých. Tento počet lodí je zcela dostačující k odeslání 5 milionů tun obilí měsíčně. To ale není vše. Velvyslanec RF v Turecku Alexej Jerchov totiž řekl: Nevím, kolik obilí (na Ukrajině.) reálně je, a proto budu opatrný, pokud jde o konkrétní data a prognózy. Je totiž velmi pravděpodobné, že Kyjevem deklarované objemy obilí (20-25 milionů tun) nejsou ve skutečnosti k dispozici. Politické třenice mezi Ukrajinou a Západem, výpověď smlouvy o koupi obilí ze strany Egypta a další veřejně méně známé skutečnosti v otázce obilného koridoru tak dostávají jiný význam a obsah. Jaký?
4. Zástupci Pentagonu a amerického ministerstva zahraničí zpočátku veřejně podporovali istanbulskou dohodu o obilném koridoru. Americký ministr zahraničí Anthony Blinken ji označil za pozitivní krok k řešení dalekosáhlých důsledků konfliktu na Ukrajině. Šéfka americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID) Samantha Powerová k tomu prohlásila, že Washington připravuje plán B na odvoz obilí z Ukrajiny. Zahrnuje organizaci přepravy po silnici, železnici a říčních bárkách. Plánuje se také přizpůsobení ukrajinských železničních drah evropskému železničnímu standardu. Komu a mohou sloužit všechny ty plány a akce?

Paní Samantha Power zdůrazňuje, že USA nevěří v připravenost Moskvy dodržovat Istanbulskou dohodu. Proti stojí slova Hulusi Akara, šéfa tureckého ministerstva obrany, na otázku ohledně existence plánu B: Nevidím žádné porušení ze strany signatářů Istanbulské dohody. Nespekulujme hypoteticky. Této dohody se nám podařilo dosáhnout po dlouhých jednáních mezi ruskou a ukrajinskou stranou za účasti OSN. Doufáme, že bude plně realizována. Doufáme, že všechny státy, které ji podepsaly, budou dohodu dodržovat.

Není náhodou, že Ukrajina dříve požadovala vstup lodí NATO do Černého moře, aby kontrolovala vývoz obilí. Proto, aby si USA zachovaly tvář, potřebují argumenty, které by RF obvinily z maření dohody a agrese. Proto předpokládám, že Putin a Erdogan budou v Soči jednat o scénáři dalších akcí v Černém moři. Protože kontury spolupráce mezi Moskvou a Ankarou jsou již delší dobu definovány a vývoj ve světě je podporuje, existuje (pro autora) důvod věřit, že i tentokrát bude dialog prezidentů produktivní a konstruktivní. To nelze v žádném případě tvrdit o jednání ministrů zahraničních věcí Turecka a SRN.

Na jednání přiletěla ministryně Baerbock zřejmě (ne)připravena, s neodpovídajícím programem, co se týče situace na Ukrajině, v EU a SRN, o čemž svědčí mj. i její poznámka, že doufá, že některé rozdíly mezi ní a tureckým ministrem byly způsobeny možnými chybami v překladu. Jinými slovy: ministryně neumí jasně myslet a formulovat tak, aby ji hostitel rozuměl. Není proto divu, že kvůli mnoha rozdílům paní Baerbock prosila zůstat objektivní a ne házet si vzájemně prázdná slova na hlavu (Schlagworte gegenseitig um den Kopf zu hauen). Zejména přátelé jako Německo a Turecko se k sobě musí chovat uctivě na základě společných hodnot. V Turecku měly tyto podobnosti homeopatický rozměr. Jaký rozměr budou mít v Praze si mohu pouze představit, ale ne veřejně popsat. Souhlasu netřeba.