Studoval kalendář, hledal v něm všechna možná výročí a zvažoval předpoklad, zda Husák nedá „aminu“ třeba i na svátek typu dne sovětského raketového vojska a dělostřelectva.

Na začátku roku 2013 se zase jednou odborníci na amnestie vyrojili jako sršni. Prezidentskou velmi skromnou amnestii odsuzují hlavně ti, kdo nikdy za mřížemi nepobyli ani den ani neměli ve vězení nikoho blízkého. Je z toho vidět, že zloba, závist a zášť pomíjejí bohužel jen v oné písničce Marty Kubišové. Ať ho zavřou, až zčerná, jen ať ti lumpové sedí, železná tyč v soukolí nezávislé justice atd. V této atmosféře nenávisti loví politici, a prezidentští kandidáti se dušují, že oni by amnestii určitě nedali. Inkvizitoři z ČSSD dokonce chtějí kvůli amnestii svrhávat vládu.

To všechno snad v nekonečně naivní víře, že jich se to netýká, že oni jsou ti slušní. Což ti lidé nevědí, v jakém světě žijí? Nevidí či neznají případy justiční zvůle? Proč předpokládají nezávislost, nepodjatost či dokonce neomylnost justice? Odkud se bere tahle naivní víra v justici a tzv. právní stát?

Není to snad proto, že média včetně internetu jsou každý den plná nadávek na moc zákonodárnou a výkonnou, ale justice je jaksi nedotknutelná? Kritické zprávy spolku Šalamoun, který se zabývá justičními přehmaty, se do novin nedostanou. Zato tam najdeme kázání Petra Uhla, který justici či spíše soudcokracii velebí jako všelék. To je u člověka, který sám strávil tolik let za mřížemi, velmi neobvyklý úkaz, i když možná jde jen o součást ideové výbavy tzv. pravdoláskařů.

Přitom se to zneužíváním policejní a justiční moci a selektivní „spravedlností“ hemží jak u nás, tak za hranicemi. O zpolitizování justice a vlivu médií na její rozhodování nemůže být pochyb. Stačí připomenout pár případů z mnoha: neúměrně dlouhé tresty za žhářství v obci Vítkov (mediální šílenství kolem „popálené Natálky“), jasně politický rozsudek nad Vladimírem Stworou za pouhou publikaci překladu cizího článku nebo trest vězení za namalování tykadel na volební plakát uložený Romanu Smetanovi. Skandální je i rozsudek nad politikem Tomášem Vandasem za „výroky“. Údajně byly xenofobní, podněcovaly k nenávisti apod. Když však takový výrok pronese Mme. Albright, bývalá ministryně zahraničí USA (výrok „hnusní Srbové“ při autogramiádě v knihkupectví Neoluxor v říjnu 2012), je beztrestná. Policie příslušné trestní oznámení odložila.

Máme zde ale i mnohem závažnější případy s hromadným politickým, ne tedy pouze individuálním dopadem. Vždyť je to justice a nikoli president, kdo vráží železnou tyč do soukolí, tentokrát do soukolí fungování zákonodárné a výkonné moci na demokratickém základě. Stačí připomenout zatčení poslance Sládka v roce 1998, jaksi náhodou v době volby presidenta republiky. A což teprve zrušení termínu voleb ústavním soudem v roce 2009? Úplné přeorání politických poměrů jediným rozsudkem! Je to ještě justice nebo je to už politický puč?

Ještě mnohem ohavnější případy zneužívání nebo naopak nepoužívání justice nacházíme v zahraničí. V Evropě byl vytvořen a vládou ČR (alespoň ne presidentem Klausem) uznán stát, který je útočištěm vrahů, banditů a zločinců všeho druhu včetně zločinců válečných. Má-li občan tu správnou národnost (albánskou), může v Kosovu jednoduše vrazit do domu souseda, zabít jej, vyřezat z něj orgány za účelem prodeje, jeho dům vykrást a poté zapálit. Pravděpodobnost, že nebude potrestán, je značná. Možná se stane i premiérem Kosova, jako se to přihodilo Ramushi Haradinajovi, který byl ze spáchání obdobných činů podezřelý, ale justice včetně oné samozvané „mezinárodní“ v Haagu, nic nedokázala.

Ano, „mezinárodní“ soud v nizozemském Haagu známý pod zkratkou ICTY, je opravdovou korunou „spravedlnosti“. Soudí osoby ze zemí bývalé Jugoslávie, aniž by s tím kterákoli z oněch zemí musela souhlasit. Soud zřízený protiprávně, tj. v rozporu s Chartou OSN a dalšími normami a zvyklostmi mezinárodního práva.  Křivá obvinění, vymyšlené výpovědi svědků, přiznání získaná vydíráním, vynášení rozsudků bez důkazů – to vše je tam na denním pořádku. Jaký že válečný zločin mohla spáchat třeba emeritní profesorka botaniky Biljana Plavšičová jako presidentka Republiky srbské v Bosně? Měla snad zločinný projev před nastoupenou jednotkou?

Tohle všechno si davy protestující proti amnestiím, milostem a imunitám nepřipouštějí nebo o tom neví. Jsou přesvědčeni, že jim se nemůže přihodit, že se ocitnou za mřížemi a budou chodit po chodbě za katrem a čekat na amnestii, která nepřijde. Trochu naivní představa v zemi, kde každému může rozkopnout dveře u bytu exekutor z pouhé domněnky, že se tam skrývá majetek dlužníka.

A soudci? Šlechta s doživotním zaopatřením, která si rozsudkem umí přisoudit i zvýšení platů. Mnoha svými rozsudky odnětí svobody připomínají piloty bombardérů mačkající tlačítka nad Bělehradem. Právě v okamžiku, kdy píši tyto řádky, mám na stole rozsudek jednoho českého soudu, kde soudce v odůvodnění rozsudku účelově cituje ustanovení, která se výroku vůbec netýkají…. Nemohu si proto než přát, aby se společenské klima měnilo tak, aby důvěra v justici byla přiměřená realitě a nikoli bezmezná. Aby většina společnosti dokázala přijmout i mnohem častější a rozsáhlejší amnestie, milosti a imunity, a aby byla přesvědčena, že je to tak správně.

Pavel Křivka