Svědčí o tom i moje  názory o (jde o Texasana) nedemokratičnosti Ameriky, což souvisí podle něj s mým špatným vzděláním. Souhlasím s tím, že trpím  různými  neduhy, nejspíše i stereotypy a jinými problémy.  Kdo jimi ostatně netrpí? I špatné vzdělání připouštím. O svým  učitelích z mládí si většinou nemyslím nic moc dobrého. Rád bych se  v tomto polepšil.  Můj známý čtenář však  nade mnou láme hůl. Prý nemám vzhledem ke svému věku už šanci.  Na druhé straně vím, že on má  stejně špatné vzdělání jako já (odešel do USA až po Srpnu)  a těch předsudků má také dost. Nemá rád Siolu (obráceně Alois, rozuměj Jirásek),  zavrhuje husity, a i když sám do kostelů  nechodí  a nejspíše se  ani nemodlí,  obdivuje církev.  Jak je mocná, bohatá a jak to umí. To je pro mne  samo o sobě trochu  odpuzující.  Nejsem si zcela jist, jestli   to vše nedělá a neříká  proto, abychom se nějak od sebe odlišili. Oba dva máme totiž rádi  podobné  knihy a historii. Akorát je čteme trochu jinak a vybíráme si z nich jiné rozinky. 

On a lidé jemu podobní (myslím tím hlavně někdejší emigranty, kteří žijí jinde, ale pravidelně se vracejí na místo činu  - tedy do  země, kde se narodili)  jsou tzv. dvoudomí. Mají vlast tam i tam, což v praxi znamená, že se občas dostávají do tzv. mlýnských kamenů, v nichž se  mele  historie  a v jejich případě dvě historie.  Mě a mě podobným Čechům   vytýkají, že nejsme dost vděční Americe. Já namítám, a proč a za co bychom měli být vděční?   My jsme tam nechtěli emigrovat a, neusilovali jsme o občanství této země. Jistě, v minulosti v této zemi žili  lidé schopní bojovat proti nacistům a také pomáhat těm, kteří to tehdy  potřebovali. Ale  z těch lidí už  žije, resp. dožívá jen málokterý. Proč bychom však měli být vděční zemi, která je dnes už jiná, a která  tak ostentativně dává najevo-a často velmi nepatřičně - že je silnější, vlivnější, mocnější  než  ty ostatní země?   Dokonce že může na jejich zájmy kašlat? Země, která ignoruje  názory mnoha  lidí  žijících za jejími hranicemi, a ani neprojevuje snahu o nich uvažovat?  Stát, kterému dnes vládnou velké banky a který se  většinou zajímá jen  o zisky, které mu přinesou jejich  strategie aplikované na tu kterou zemi? Země, jejíž reprezentace si představuje, že je vedoucí silou na této planetě, protože  je prý nejchytřejší a nejbohatší?  Hlavně však stát s minulosti, kde jsou jistě i skvělá období, ale jsou i doby, na něž by on sám rád zapomněl?

Vzpomínáme teď občas na blížící se stoleté výročí od vypuknutí  první světové, tzv. velké války. Ještě před Sarajevem byly USA   společnostmi Evropy vnímány spíše jako rozvojová, trochu buranská  země. Její  bohatství bylo vzhledem i k tehdejším dopravním možnostem a k jiným kritériím výkonu ještě malé. Zbohatly  až díky této a následující světové válce. Bývalo to hlavně útočiště pro ty, kteří si uvědomovali rozpory Starého světa, jak  se tehdy zemím Evropy souhrnně říkalo. Útočištěm ekonomickým (byla zde práce)  i náboženským.  Lidé zde nebyli pronásledováni za své názory. Ale pro mnohé to bylo něco jako zapadákov. Země, kde tzv. chcípl pes. Nebyla to ovšem vždy pravda. 

Emigranti a jejich potomci dosáhli v této zemi  zvláště v posledních dekádách 19. století už řadu pozoruhodných výsledků. Edisonovy   vynálezy už měnily tehdejší svět. A. Dvořák zde složil  významná díla, včetně Novosvětské symfonie. Výčet  takových „produktů“ by byl dlouhý a  svědčí  o předsudcích, které si tehdejší Evropané  vůči Americe v sobě pěstovali.  Mnohé z nich by snad  platily  pro Ameriku tak  před dvěma sty lety,  kdy  zde (rozuměj v USA) žilo jen pět milionů lidí. Ale  Amerika sama za svůj vzestup  zaplatila jinak.  V její historii je skryto mnoho, co by chtěla, aby nebylo připomínáno.  Genocida mnoha indiánských kmenů  či  uplatnění otrokářství v jižanských státech patří k těm nejznámějším.  Není dobré  pro dnešní Ameriku, že  tyto  hrůzy chce zapomenout. Ne snad proto, aby se permanentně kála  a omlouvala, ale aby projevovala větší porozumění pro potíže růstu jiných  společností  řešících  své vnitřní problémy způsobem, který je dnešní Amerikou  nejen odsuzován, ale i trestán. Třeba tzv. humanitárním bombardováním, vojenskými invazemi a jinými sankcemi, které jaksi zapomínají, že ve stejné či podobné fázi  svého vývoje  i ona sama byla, a někdy stále je namočena do  různých aktivit  ala Quantanámo,  Abů Ghraib apod.  

Je pravda, že  Amerika projevila nejen výjimečnou způsobilost generovat a zavádět nové technologie, zkoumat blízký vesmír a produkovat   i jiné skvělé výsledky svého rozvoje, ale  ja faktem, že projevuje někdy i těžkou ignoranci  a aroganci  k okolnímu světu. Často zapomíná, že  stejně jako starý svět a jiné části této planety  i ona trpí  četnými nedostatky, které nedokáže řešit a zvládnout. Neumí  řídit vlastní společnost tak, aby netrpěla chronickou zločinností,  celkově nízkou  kvalitou vzdělanosti a jinými typickými civilizačními  chorobami.

Americká demokracie sama je příliš děravá, příliš křehká, než aby ji bylo možné považovat byť jen vzdáleně za možný příklad či vzor pro jiné společnosti. Jejím největším problémem je ale to, že si to nějak nechce přiznat. Jinak řečeno -   trpí vychloubačstvím, nadměrným, zbytnělým sebevědomím, egocentrismem  a mnohými jinými problémy. Netýká se to jen jejího celku, ale  sdílí  to ve větší či menší míře i  mnozí její občané. Proč jsou tím nakaženi, to je celkem jasné.  Mnozí z nich sice nejsou nijak hloupí, a  pravdu o sobě i o své společnosti si  uvědomují, ale vedle nich zde žijí jiní, kteří si potřebují  zpevňovat  své poškozené sebevědomí a používají  k tomu rádi  své amerikánství.  Třeba „ já jsem Amerikán a kdo je víc? Co asi může více nasrdit jejich známé i méně známé lidi z jiných společností, než když někdo  nevidí tzv. břevno v oku svém, ačkoliv  chyby a chybičky druhých vnímá až příliš?  Amerika si také velmi málo uvědomuje, jak moc je její „glory“  postavena na  zásluhách a výkonech lidí, kteří tam našli útočiště, ale vyrostli jinde.  Nejsou to tedy vždy jen  její výkony, ale výsledky  práce lidí odjinud.

Tohle všechno, co bylo výše řečeno,   je tzv. stará vesta. Možná v trochu jiné podobě a v jiném rozsahu to již bylo o tom někde něco řečeno a napsáno. Nic se však příliš nezměnilo. Převychovat Ameriku je stejně tak obtížné, jako převychovat společnosti, odkud vychází na adresu Ameriky nejsilnější kritika. Je  otázkou, zda  ještě na této planetě existuje společnost, která by Ameriku nekritizovala.  Americe – zdá se - nijak  moc proto nevadí, že   má ráda jen   sama  sebe, což lze vnímat trochu jako zvláštní samohanu. Výtky druhých vůči sobě  často, někdy až příliš často vnímá jako  nespravedlivé, špinavé útoky na její zásluhy a jako projev závisti.  Lze na tom něco změnit?  Možná, že ano. Čistě teoreticky – snad kdyby se se konečně objevili na této planetě mimozemšťani, kteří by dokázali tzv. nastavit obyvatelům této země zrcadlo, které by se nedalo  zastínit ani penězi ani jinými triky.  Pak by  zde bylo srovnání, kterému by se ani Amerika nemohla vyhnout.  Nebo kdyby se  mezi lidmi objevil jedinec s tak výjimečnou autoritou, která by byla respektovatelná od všech lidí, a kdyby pak  takový superjedinec nám vysvětlil, v čem je to či ono  dobré, a v čem také ne a také proč.

Těžko si  představit něco takového. Něco, co by dokázalo  i Ameriku přimělo  vnímat kriticky své nedostatky a chyby. Co by ji přivedlo  k zamyšlení  se nad sebou  a podnítilo by ji  ke korekci svého chování  a svého nadměrně vyvinutého sebevědomí.  Bohužel to přijde pozdě a nebude tedy čas na  přípravu změn, které  by tomu prospěly.   Řeč je o alev. soudu dějin.   Něco, co je tak trochu obdobou pověstného posledního soudu, a co přijde i bez apokalypsy možná za sto,  spíše však za více let. Je to to, čemu  říkáme budoucnost.

Dějiny jsou nemilosrdné.  Ex post, tedy s pohledem obráceným z budoucnosti do dneška   budou  jednou i Američané   schopni  jejich dnešní dnešek   reálně  nazírat.  Budou to však  lidé, žijící v jiném čase, a nebudou už  schopni tohoto poznání využít pro svoji nápravu. Teď jim v tom brání ono pověstné břevno v oku svém.  Právě díky tomu  ale Amerika  dnes ví, že genocida Indiánů byla chybná, stejně jako využívání otrocké práce. Ví, že  prohibice v 20. letech byla nepřipravená a ví o spoustě jiných chyb ve své minulosti.   Někteří Američané  dokonce  o tom i mluví a píší, a nesnaží se to zapomenout.    Tento  způsob sebereflexe potkává  nejen Ameriku, ale  celé lidstvo už dlouhou dobu.  Nejspíše od té doby co   lidstvo objevilo minulost a začalo se zabývat historií, tedy tím co bylo.  I my dnes víme, co jsme měli jako Češi udělat, aby nedošlo k Lipanům, aby nedošlo k Bílé hoře či  k Mnichovu nebo k Únoru. Bohužel to vědí vždy až jiní lidé v jiné době, než ti, kteří by mohli s tímto věděním otočit - jak se obrazně říká - „ kolo  svých dějin“.  Ani za sto, ani za více let to ovšem nebude jiné, leda  že by někdo vynalezl funkční stroj času.  Máme ale ještě jinou šanci:  být aspoň trochu  pozornější k minulosti. Vnímat, jaké chyby kdy  a proč se  staly, proč vývoj šel tudy a ne jinudy. 

Učit se z nich a učit to i své potomky, příští generace.  A nebát se o tom přemýšlet, tedy i mluvit a psát. Proto by Američané  (ale i jiné  národy)  měli být vděčni, že jim to někdy někdo říká  teď, tedy včas. Třeba i k dnešní řeči Obamy ve West Pointu, kde adoroval americké hodnoty (akorát není jasné jaké), deklaroval znovu vedoucí úlohu USA (ve stylu vedoucí úlohy KSČ) ve světě a také mluvil o tom, že proti teroru se musí bojovat jinak. Asi antiterorem. Ale kdo  to proboha umí rozlišit?

Vladimír Čermák