V posledních deseti dnech se mi podařilo najít v tištěných a audiovizuálních médiích snad jen pět autorů a autorek, kteří umějí shromáždit potřebné informace, kriticky posoudit jejich zdroje, takto ověřené informace utřídit a komparativně je interpretovat.

Je zajímavé, že elektronická média jsou na výskyt takto metodologicky správně postupujících autorů bohatší. Autoři a autorky zde vystupující jsou ovšem většinou anonymní, ale už jen z toho, jak umějí zacházet s pojmy a češtinou  lze usuzovat na míru  a povahu jejich vzdělání. Nebo na metodologické postupy, které jsou vlastní lidem zabývajícími se  obory exaktními nebo těmi,  které tendují spíše k metaforickému vyjadřování, nebo až k posedlosti používat rétorických figur hodných básníků a vypravěčů.

Společným nešvarem obou těchto skupin lidí někdy méně, někdy více se neobávajících vystupovat na veřejnosti,  je nedostatečná orientace ve společensko vědních oborech, kterými veřejně pohrdají, ale skrytě jimi podporují svou argumentaci. Typickým příkladem je prezentace analýz a jejich výsledků politology, nebo autory za politology se vydávajícími, v podobě politických komentářů, někdy dokonce fejetonů, nebo např. zaměňování  politické geografie  geopolitikou, což je dnes omylem asi nejběžnějším.

Typické je, jak se ledabyle a bezradně zachází se jmény zemí, států a jejich politické reprezentace, což je známkou pokleslého žurnalismu, kterým se podařilo zaneřádit, někdy záměrně, mezinárodně politický diskurs nadmíru.

Ruská federace (RF) je v takových případech  Ruskem , jejím hybatelem, v náznaku samoděržavcem, Putin, kterým je myšlen Vladimír V.Putin, prezident nebo hlava federace. To, že se  tato federace skládá z více než osmdesáti různých celků s rozdílným politickým, ekonomickým a vojensko-strategickým významem, že nedávno volilo a zvolilo 75 milionů občanů RF  reprezentaci s různou mírou autonomie, zdá se, nikoho příliš  nevzrušuje. A pochopit jaký je rozdíl v politickém postavení a ekonomickém vlivu mezi Sank Peterburgem, Leningradskou oblastí, Moskvou, Tatarstánem nebo právě připojenou Republikou Krym si usnadňujeme pokukováním přes vysoké zdi moskevského Kremlu.

Tak je možné sice zahlédnout vrchol pomyslné pyramidy, kterým jsou „Rusové“ Vladimír Putin, Dmitrij Medvěděv, Andrej S.Lavrov (mj. syn arménského otce a ruské matky žijící v Gruzii), sem tam nějaký ministr vlády a extravagantní člen Státní dumy. Je to ovšem pyramida, která má s realitou málo společného, protože je jen jakousi naší představou místech, na kterých se tvoří  zahraniční politika RF a jen  tuto svou představu kritizujeme, zatracujeme nebo chválíme. Ti nejodvážnější si vystačí s poznatkem, že Putin byl důstojníkem KGB, což má asi stejnou vypovídací hodnotu jako informace, že George W.Bush byl v letech 1976-1977  hlavou CIA a předtím působil také jako špion (US liaison officer) v ČLR.

Kupodivu, ještě  horší to je s podobným výzkumem míst vzniku  americké  zahraniční politiky. Čeští komentátoři nebo zpravodajové, kteří potřebují kritizovat nebo chválit „Ameriku“, se nechávají snadno vtahovat do situace, ve které rádi konstatují, že za vše dobré nebo špatné (podle kritického postoje autora) může  nikoli prezident Spojených států, ale americký prezident,  familiárně Barack Obama. Pokud si připomeneme alespoň několik českých komentářů “americké zahraniční politiky“ vždy se v nich mluví o omylech nebo úspěších Baracka Obamy, nikoli vlády, Kongresu, bezpečnostních struktur atd..

Kaleidoskop „amerických osobností“ není pestřejší než účelově malovaný ruský orloj, ale pokud jde o objem politické odpovědnosti, ten je ještě ve větší míře přenášen na prezidenta „amerického“ než „ruského“.

Zvláštní je, že mnozí čeští novináři, kteří jsou zvyklí opisovat z německých, britských někdy i francouzských deníků a týdeníků, se nechávají tak málo inspirovat myšlenkami dnes relativně rozsáhlých komentářů a politické publicistiky americké. Jen poslední ukrajinský půlrok nám nejenom doložil široké spektrum názorů amerických novinářů, komentátorů, publicistů i akademických autorit politických analýz, že nelze přijmout tvrzení českých médií, že existuje jen jedna Amerika a jedny Spojené státy.

Oba tyto pohledy na zahraniční politiku  USA a RF mají neblahý efekt – přeceňování nebo naopak podceňování konspiračních teorií na úkor konspirační praxe. Jedním z upozornění Jana Schneidera na tento charakteristický jev je jeho odkaz na rozhovor  Alexandra Borotnikova, ředitele FSB RF, pro rádio Echo Moskvy, který byl publikován pod názvem:  Islámský stát jako projekt Obamovy tajné bezpečnostní komise, kterou „prezident“ (tj. po našem Spojené státy nebo Amerika) nekontroluje.

Jak asi mnozí už vědí, jedná se o skupinu dvanácti poradců, nazývanou Magnum 12, kteří radí, ale ve skutečnosti kontrolují black ops (černé operace, aktivity) amerických tajných služeb ve světě. Nejsou voleni, ani jmenováni prezidentem, ale delegováni Pentagonem a CIA a jejich styčný tajemník je většinou dosazovaný NSA (National Security Agency). Skupina poradců ve skutečnosti nemá poradenskou funkci, říká Borotnikov, ale funkci výkonnou, exekutivní, a to doslova.

Než budeme označeni za šiřiteli propagandy, případně agenty KGB, tedy vlastně agenty FSB, měli bychom připomenout, že velmoci už od let studené války od sebe navzájem přejímají a napodobuj svou organizací a dokonce i názvy tajných a zpravodajských služeb (někdy se tato pojmenování vylučují), a proto předpokládejme, že také napodobují své aktivity. Pak stojí za pozornost, jaký je vliv Alexandra Borotnikova na zahraniční politiku RF, zda v RF neexistuje obdoba amerického Magnum 12, a hlavně, zda je Vladimír Putin opravdu jedinovládce s plnou odpovědností. Přijmeme-li totiž takový názor, zbavíme se možnosti alespoň odhadovat, kdo bude jeho nástupcem, stejně jako budeme jen věštit, kdo bude tím republikánem nebo demokratem po Baracku Obamovi.