Na rozdíl od fotbalu jsem ale ani u největších hvězd ragby neviděl manýry primadon. Neviděl jsem simulování, dohady s rozhodčími, zákeřné fauly. Neslyšel jsem nabubřelé řeči plné sebechvály, výmluvy na rozhodčího a smůlu, a naopak jsem slyšel ocenění vynikajícího protivníka.
Tažení týmu All Blacks – Novozálanďanů – za opakováním světového prvenství, které získali před čtyřmi lety na MS na Novém Zélandu, bylo v zásadě stylem start–cíl. All Blacks v každém zápase v posledních čtyřech letech usilovali o co nejlepší výkon a vítězství a o totéž maximální měrou usilovali i na tomto šampionátu.
I v posledním zápase cyklu, ve finále MS s Austrálií, projevili Novozélanďané vítězného ducha, bojovnost, nasazení a dokonalou souhru. A ve svých řadách měli nejlepšího hráče současnosti: Dana Cartera, muže s maorskými kořeny. Ten dokázal ve finálovém souboji z 34 bodů svého týmu sám a jediný zaznamenat plných 19. Tedy o dva více, nežli kolik celkově v zápase zaznamenal druhý finalista, Austrálie (17 bodů). Senzačním způsobem proměňoval – až na jeden – všechny trestné kopy a fenomenálním způsobem dosáhl, ve chvílích, kdy byl zápas na vážkách, drop goalu (kopu ze hry). Není bez zajímavosti, jak se Carter vypořádal s tvrdými ataky – ve dvou případech se dalo mluvit přímo o faulech po odehrání míče – Australanů. Žádné svíjení, žádné srdceryvné scény jako u fotbalových primadon. Nenechal se vůbec vyvést z konceptu.
Kolem D. Cartera, mimochodem výborně placeného, ani kolem dalších velkých hvězd týmu ragbistů Nového Zélandu, se nerojí krásné modelky, jejich život není potravou skandalizujícího bulváru. Řada hráčů All Blacks ostatně projevila v běžném životě příkladné občanské postoje. I po skončení šampionátu zůstali sami sebou. Nejlépe to charakterizuje epizoda, která se udála po skončení finále. Jeden z diváků, malý chlapec, vběhl do hřiště, aby svým vítězným idolům poblahopřál. Narazil však na nevoli silného bodyguarda chránícího hrací plochu před vetřelci. Hocha se zastal jeden z nejtvrdších hráčů Nového Zálandu, Williams, a dal mu svou zlatou medaili. Na tohle krásné gesto bude malý fanoušek vzpomínat jistě celý život. A celý život jej toto gesto povede k duchu fair play.
Jádro týmu All Blacks bylo tvořeno nesmírně zkušenými hráči, kteří v reprezentačním dresu absolvovali přes sto utkání. Nezdolný kapitán Richie Mc Caw, duše týmu, odehrál 148 zápasů. Vynikající D. Carter jich v reprezentačním dresu odehrál 112, Tony Woodcock 119, autor skvělé finálové penalty Ma‘a Nonu 102. Ale nikdo z těchto hráčů se ve hře nechoval jako chladný rutinér. Naopak, každý z nich byl osobním nasazením příkladem ostatním.
MS v ragby se konají až od roku 1987. A ragby není zajímavé jen jako sport, je to i skvělý byznys. Světovou ragbyovou asociaci – World Rugby – tvoří dnes 180 členských zemí. Odhaduje se, že z příjmů za vstupné, z televizních práv a z reklamy World Rugby z letošního mistrovství světa vydělalo téměř 6 miliard korun. Příjmy z reklamy a televize se oproti MS 2011 zvýšily o 50 %. Ze 40 milionů na 80 milionů dolarů se zvýšila platba asociací Anglie a Walesu pořádajících toto mistrovství oproti minulému šampionátu na Novém Zélandu. Přitom průměrná cena vstupenky na ragbyové mistrovství (4000 korun) je vyšší, nežli byla cena vstupenky na minulém MS v kopané v Brazílii (3 600 korun) anebo na minulých OH v Londýně v roce 2012 (3 300 korun). Přesto byly plné stadiony, a protože hráči i diváci byli plně zaujati hrou, měly zápasy úžasnou atmosféru. Jak to řekl legendární kouč All Blacks z vítězného MS v roce 2011 Henry: „ Pokud jste v ragby uspokojení, jste mrtví“.
Odhaduje se, že na daních získá Velká Británie ze šampionátu 1 miliardu liber. A získala by asi ještě více, pokud by se tým Anglie dostal do finále MS.