Česká média zareagovala na tuto hrůzu s obvyklou českou nenávistí ke všemu ruskému. Tak například: v ranních zprávách jednoho z kanálů veřejnoprávního Českého rozhlasu jsem se jako informaci číslo jedna dozvěděl, že kvůli silným poryvům větru nejede lanovka na Sněžku, poznámka číslo dvě informovala o jakési změně zbraňové legislativy v Čechách, až zpráva číslo tři byla zprávou o spáchaném zvěrstvu v Rusku. Noviny posléze přinesly neuvěřitelné nadpisy typu „Čtyři Tádžici svlékli Putina do naha“, nezapomněly připomenout, že „masakr v Moskvě rozbil moderní ruskou bublinu, že báťuška ve značkových bundách zajistí občanům bezpečnost a klid na nákupy za loajalitu a mlčení“, že „útok v katedrále [Putinova] blahobytu … zasáhl symbol dobrého bydla přímo do černého“, nebo že šlo o útok v „milionářském obchoďáku a symbolu ruského opulentního luxusu“.

Vážně už jsme před sebou samými tak daleko, že nám taková novinářská ubohost nevadí? Opravdu máme beze studu přijmout mrazivé mlčení českých politiků jako jejich reakci na takovou hrůzu (sterilní a povinné vyjádření mluvčího ministerstva zahraničních věcí se dá počítat jen obtížně)?

Když došlo k podobným hrůzám v pařížském Bataclanu (13. 11. 2015), které zanechaly 130 mrtvých a 416 zraněných, pravidelné vysílání bylo přerušeno a my jsme „Bataclan“ sledovali v přímém přenosu na jednom z českých televizních kanálů. Podobně někteří hrdinně prohlašovali „je suis charlie“, když došlo k atentátům v redakci časopisu Charlie Hebdo a v jednom ze židovských obchodů (leden 2015). S podobnou hrůzou jsme na českých televizních obrazovkách sledovali útoky ve Vídni, Bruselu, Londýně nebo Stockholmu. Nikdy – zcela správně, přirozeně a pochopitelně – jsme neměli potřebu se nikomu z tamních pošklebovat. Nikdy jsme neměli potřebu se jim vysmívat, že za tyto problémy si vlastně můžou sami vlastní katastrofálně mylnou ideologií multikulturalismu.

Ne tak v případě Ruska. V českých novinách se dočteme, že „v Rusku je každý osmý až desátý člověk muslim, který přichází ze středoasijských republik jako gastarbeiter … a přináší si tak nenávist už ve své ruce“, aniž bychom do stejných souvislostí uvedli i západoevropskou realitu. V té už dokonce ani nejde o gastarbeitery, ale o masovou migraci.  V té jde o západoevropský projev víry v multikulturní „obohacování“, dokonce „osvěžování“ evropské civilizace kulturními impulsy z Afriky a Středního Východu. Když už tedy Rusům měříme „gastarbeiterovským“ metrem, zameťme si nejprve před vlastním „migračním“ prahem.

S okamžitým mediálním odsouzením se také setkal Dmitrij Medveděv za hrozbu, že si to „bastardi odskáčou“. Není třeba přílišné obrazotvornosti, abychom si uměli představit, co tím ruský politik má na mysli. Ovšem i v tomto okamžiku je užitečné si připomenout, že odplatou za teroristický útok na Obchodní centrum v New Yorku vedli Američané deset let trvající válku v Afghánistánu, útok Hamásu si Izrael vyložil jako rozvázání rukou k obtížně ospravedlnitelnému chování vůči Palestincům v Pásmu Gaza. My však – vždyť přece jde „jen o Rusáky“ – máme neodbytné puzení terorismus spáchaný na obyčejných Rusech zlehčovat a, zdráhám se to připustit, snad i svým způsobem cynicky a krátkozrace schvalovat.

Zda za brutalitou v koncertním sále nedaleko Moskvy stál Islámský stát nebo někdo jiný, se asi nedozvíme. Už proto, že pro mnohé české politiky a zdejší média je Rusko jen „říší zla postavené na nekonečné lži“, kterému přece nelze věřit vůbec nic. Přesto bychom si snad alespoň jedno připustit mohli: i Rusko čelí některým podobným problémům jako Západ. I pro Rusko je islámský radikalismus stejným nebezpečím, jako pro nás.

Netvrdím, že musíme nutně nosit na klopách nápis „je suis moscovite“, ale alespoň v tuto chvíli, když už ani na chvíli nejsme schopni obyčejné lidské solidarity, bychom mohli zkusit se na pár hodin Rusku nepošklebovat, neposmívat a neurážet jej. Třeba jenom proto, že totéž, co se před pár dny stalo v Moskvě, se v dnešním světě může stát i nám.