Předkládám vám nyní své teze pro inspiraci s nadějí, že laskavé čtenáře a své kolegy vyprovokuji k diskusi, již můžeme vést i v Advokátním deníku.

Jako rodinný advokát si kladu řadu otázek, na které neexistuje jedna jediná správná odpověď. Každý můj kolega po celý svůj profesní život hledá hranici, každý testuje vlastní schopnosti a možnosti. Můžeme spolu diskutovat a ukazovat si, jak k advokacii přistupujeme sami. Náš přístup se vyvíjí a mění. Ovlivňuje nás prožitá zkušenost. Vnímáme, kde jsme udělali chyby, co už nikdy nebudeme opakovat nebo co se nám naopak osvědčilo.

První otázkou, kterou si musí rodinný advokát položit, jsou hranice jeho poskytování právních služeb. Jak chci rodinnou advokacii vykonávat? Jak daleko jsem ochoten kvůli klientovi zajít? Budu zvedat telefony i večer, v noci, o svátcích a o víkendu? Dokážu klientovi oponovat? Chci řešit jeho emoce? Budu se věnovat jenom právu, nebo i psychologické a terapeutické nadstavbě? Dokážu a chci korigovat jeho přání, tužby, představy a cíle? Někteří klienti jsou schopní manipulátoři a tlačí nás někam, kam ani sami nechceme jít. Někdy je manipulace zřejmá, jindy jen obtížně postřehnutelná. A občas si ji uvědomíme až pozdě. Jak budeme reagovat? Postavíme se jí nebo ji budeme snášet?

Druhou otázkou je identifikace klienta a jeho oprávněného zájmu. Na první pohled se zdá, že situace je jasná. Klientem je ten, kdo nás osloví, vyhledá, zmocní. Jenomže v rodinných vztazích se velmi často nehraje o práva a nároky klientů (například rodičů), ale i o postavení dítěte. A pak se nám situace komplikuje. Obchodní nebo trestní kolegové to mají jednodušší, ale rodinný advokát velmi často myslí nejen na klienta a za něj, ale i na nezletilé děti, na které konflikt zákonitě dopadá.  A to nemluvím o složité situaci, kdy advokáta vyhledá a osloví samo dítě.

Mezi rodinnými advokáty se stále ještě hodně diskutuje o tom, jak staré dítě může advokát jako klienta přijmout. Někteří kolegové se zastupování dítěte brání. Někdy proto, že s ním neumějí mluvit, jindy z obavy před nemožností účtovat odměnu. Na druhé straně děti jsou dnes stále vyspělejší a informovanější a není výjimkou, když třináctileté dítě ví o svých právech mnohem více než jeho rodič. Záleží proto na každém advokátovi, jak se rozhodne a zda posílí své kompetence takovým klientům naslouchat a porozumět. Podobný problém leží před advokátem, který se uvolí být ustanovován opatrovníkem lidí s postižením.

V každém případě musí advokát potlačit svůj spasitelský komplex a myslet si, že se dá vyhrát každý spor nebo že lze zachránit každé dítě. Bohužel život je tak spletitý a složitý a někteří klienti jsou schopni si natolik zkomplikovat vlastní život, že jejich životní příběhy nedopadnou nejlépe. Advokát si takových konců musí být vědom. Pochopitelně nebývá jednoduché zpracovat výčitky svědomí nebo smířit se s nespravedlností. Většina mých kolegů si vybrala advokacii právě s ohledem na její charakter pomáhající profese, a tak těžko snášíme prohry i některé osudy klientů, kterým nedokážeme pomoci .

O čem se v advokacii málo hovoří, je osudovost a nevratnost prvního setkání advokáta s klientem. Klienta do našich kanceláří obvykle přivede náhoda. Jen si představte, jak se stane, že z mnoha tisíc advokátů činných v naší zemi si konkrétní klient vybere právě vás. Může za to doporučení kamaráda? Předchozí zkušenost? Specializace? Reklama? Blízkost kanceláře? Advokátův kalendář, který umožní, aby se cesty advokáta a klienta protnuly? V každém případě si mnozí advokáti málo uvědomují obrovskou odpovědnost této první komunikace. Řada klientů je totiž lehce ovlivnitelná a již první konzultací a přístupem k řešení klientova problému jej může advokát zásadně nasměrovat. Mnohdy je takové nasměrování nevratné, protože klienta třeba utvrdí v jeho pohledu na věc. Moudrý advokát se proto nesmí unáhlit ve svém doporučení.

Každá klientova situace má řadu možných řešení. Mnohé situace mají více řešení a cest, jiné naopak méně. Advokát tu však není od toho, aby pouze klientovi varianty možných řešení předestřel a nechal na něm, jakou cestu si vybere. Taková právní pomoc by byla formální a alibistická a zbavovala by advokáta odpovědnosti. Jak už opakovaně judikoval Nejvyšší soud ,  advokátova poučovací povinnost nekončí právní moci soudního rozhodnutí, ale sahá daleko do budoucnosti. Jistě, občas se stane, že k nám do kanceláře přichází rozhodnutý klient, který si je jist svým přáním a na advokáta vychrlí jasnou zakázku (například chci se rozvést, chci střídavou péči nebo budu bránit otci ve styku s dítětem). Zkušený advokát by měl zevrubně informovat klienta o tom, co jím zamýšlené kroky způsobí, jak soudní řízení ovlivní vztahy v rodině a co může po vyhraném či prohraném sporu následovat.

Mnozí advokáti soudí, že taková péče o klienta je přílišná, že klient je dospělým člověkem, jehož rozhodnutí nemá advokát měnit. Já vidím úlohu rodinného advokáta jinak. Klient je skoro vždycky právním laikem a nemá představu o tom, jak právní kroky dopadnou na jeho osobní život i život jeho blízkých. Proto je úkolem advokáta velmi podrobně s klientem diskutovat, zjistit podrobnosti o něm, o jeho přáních, prioritách, preferencích a osobní situaci vše, dokonce i to, co klient sám o sobě neví nebo co si neuvědomuje. Velmi často jsem zjistila, že klient nejen přede mnou, ale i sám před sebou spoustu věcí tají, že se nevyzná ve svých pocitech a přáních. Proto každý rodinný advokát musí být zkušeným mediátorem a vlastně i terapeutem, aby svému klientovi neublížil. Pokud si někteří začínající mladí advokáti myslí, že rodinnou advokacii je možné vykonávat online nebo s klientem komunikovat jen prostřednictvím interaktivních formulářů, pak svým klientům spíše škodí, než aby jim pomáhali.

Z výše uvedeného plyne význam komunikace advokáta a klienta. Mýlil by se ten z kolegů, který by si myslel, že stačí na klienta vychrlit spoustu právních informací. Paměť každého z nás je složitá entita. Skoro nikdo si nepamatuje vše, co slyší. Každá osobnost tenduje k zapamatování jiných skutečností a informací. Někdo si lépe pamatuje obrazy a barvy jiný čísla a vůně, další zvuky. Obvykle si pamatujeme lépe známé souvislosti. Zkušený advokát proto důležité informace a doporučení svému klientovi opakuje a průběžně si ověřuje, že mu klient správně porozuměl.

Někteří klienti soudí, že podpisem plné moci je jejich úloha v rodinném sporu hotová a o zbytek že se postará advokát. Tak to možná funguje v jiných věcech, v rodinné advokacii však nikoliv. Podobně tak je naivní si myslet, že zkušený advokát je schopen vyjednat výhodnou dohodu v každém případě nebo přesvědčit každou zarputilou protistranu. Některé věci vyjednat nejdou, podobně jako se v životě nepodaří přesvědčit každého zatvrzelého klienta.

Vyjednávání s klientem i protistranou také vyžaduje zkušenosti a znalosti vyjednávacích postupů a procesů, jasné definování nejlepších a nejhorší variant a připravenost k ústupkům. Na co někteří advokáti velmi často zapomínají, je zvažování nejenom právních, ale i neprávních variant. To je totiž pro rodinné právo typické. Velmi často právní varianty a soudní spor nevedou k nápravě, proto dnes většina zkušených rodinných advokátů vymýšlí pro klienta řešení neprávní, jež se blíží spíše obchodním strategiím a psychologii. Proto není na škodu, když advokát průběžně doplňuje své znalosti a dovednosti mimoprávním vzděláváním.

Rodinně právní problematika jen málokdy obsahuje výlučně právní oblasti. Je spíše pravidlem, že narušení rodinných vazeb s sebou nese výbuchy emocí, nenávist, zlost, strach a jiné obavy. Rodinný advokát tedy mnohem více než jeho jinak orientovaný kolega musí rozumět emocím a s nimi pracovat. Emoce totiž opanují klientovu mysl natolik, že není schopen racionálně uvažovat ani vnímat. Advokátovým úkolem je tak primárně klienta zklidnit, aby byl vůbec schopen soustředit se na věcné řešení. Není výjimkou, že klienti v našich kancelářích pláčou, rozčilují se, třesou se a i jinak se emocionálně projevují. Rozlišení emocí a práce s nimi je proto základní výbavou advokáta.

Emoční stav a vyrovnanost našich klientů také zásadně ovlivňuje čas. Je obecně známo, že zejména komplikované rodinné případy není jednoduché vyřešit rychle. Samotný osud klientské věci dokáže advokát ovlivnit jen výjimečně, protože ani vlastní stav a kroky klienta nemá advokát pevně v ruce, tím spíše není schopen ovlivnit volbu soudce a jeho přístup a už vůbec ne reakci protistrany a jeho právního zástupce. Čas někdy pracuje ve prospěch a jindy v neprospěch klienta, proto časové zákonitosti by měl advokát klientovi také specifikovat a připravit ho na vývoj situace.

Výčet složitých situací a problémů rodinné advokacie by mohl pokračovat na mnoha dalších stránkách. Speciální kapitolou jsou jednotlivé právní instituty a jejich pojetí v soudobém právu a rozhodovací praxi, například střídavá péče (a péče vůbec), opatrovnická agenda, mlčenlivost, klient s postižením a jeho názor versus veřejný zájem, odměna za rodinnou advokacii, výživné a jeho změny ve světle současné ekonomické krize a inflace, patchworkové rodiny, urputní rodiče a jejich psychopatizace v průběhu sporu, styk s rodiči, prarodiči a sociálními rodiči a mnoho dalších oblastí, jimž stojí zato se v budoucnu věnovat individuálně.

Ani když se vše v rodinné věci podaří přesně tak, jak advokát a jeho klient očekávají, nemusí být ještě vyhráno. Na rozdíl od jiným odvětví právo se totiž je výjimečně daří vykonat pravomocné soudní rozhodnutí. Relativně jednoduchá je exekuce rozsudků přiznávajících výživné, ostatní případy obvykle vyžadují spolupráci a ochotu druhé strany. Ta však bývá proběhlým soudním řízením natolik narušena, že vítězná strana je jen málokdy uspokojena konečným řešením. Klient by proto měl být předem seznámen s tímto rizikem, aby pak jeho právní zástupce nebyl decimován konstatováním: „Paní doktorko, kdybych na začátku věděl, co všechno se stane a jak dlouhé a náročné to bude souzení a co všechno v jeho průběhu ztratím, nikdy bych do takového boje nešel.“

Lidé nejsou racionální bytosti, i když si to o sobě všichni pyšně myslíme. Spíše jsme (my advokáti, naši klienti i soudci) emocionální nádoby, které chápou svět subjektivně a jsme ovlivnitelné náladou a individuálními drobnostmi. Nejsme také dokonalí, ale dopouštíme se chyb, které poskytování právních služeb komplikují. Omylní a nedokonalí nejsme jenom my advokáti, ale i soudci, kteří věci rozhodují, protistrany, jež často namísto dobře míněných rad poslouchají své kamarády, příbuzné a nespolehlivé internetové zdroje. Omylní a nedokonalí jsou ovšem i soudci, kteří pře našich klientů rozhodují.

To vše je dobré vědět a na to všechno je třeba myslet pokaždé, když řešíme kauzy našich klientů, když plánujeme jednotlivé kroky, stanovujeme taktiku a strategii a klientům odpovídáme na dotazy. Tak složitá, krásná a zrádná je rodinná advokacie.