Samotný akční plán EU – Turecko, který byl dohodnut v neděli na mimořádném summitu v Bruselu, sleduje pomoc hlavně pro ty, koho vyhnaly ze Sýrie a dalších zemní regionu válečné operace, nikoliv tedy jen bída. Obětem války by se měl usnadnit odchod do Evropy nebo život v Turecku. Problém by měly zmírnit 3 miliardy euro pro Turecko během dvou let a obnovení přístupových jednání směřujících k členství Turecka v EU.

Evropské unii se nelze divit, že přehlíží drobné vady na turecké demokracii, protože letos vstoupilo na evropské území 1,5 milionů uprchlíků. Jakkoliv se nám to číslo zdá veliké, stejně nebo víc uprchlíků je i v malém Jordánsku či Libanonu. V samotném Turecku jich bylo v půli října 2,2 milionu.

Je možné, že tuto masu uvedla do pohybu k evropským břehům německá vstřícnost, mají to v ústavě. Teď už Němci uvažují o změně ústavy, která by podmínky pro uprchlíky zpřísnila, ale to bude nějaký čas trvat a nelze na to čekat. Proto bylo rychle dohodnuto, že se Turecku něco dá, aby tam ti lidé ještě chvíli vydrželi. Půl miliardy euro půjde z hubeného rozpočtu EU (tvoří i se zemědělskými dotacemi pouhé jedno procento unijního HDP) a na dalších 2,5 miliardy euro se státy složí. My dáme za dva roky asi 700 milionů korun, to je asi 0,3 promile státního rozpočtu.

Akční plán má dvě části, ta první chce dát proudu uprchlíků nějaký řád a druhá by jej ráda zmírnila. Turci by za ty prachy měli posílit úřady pro migrační agendu, ale taky základní služby v táborech, včetně škol, zdravotnictví a „participativní ekonomiky“, čili jakýchsi samozásobitelských družstev. Příliv uprchlíků do Evropy má brzdit lepší ochrana tureckých hranic a větší ochota k přijímání uprchlíků nikoliv jen do oplocených táborů, ale ke stálému usídlení v Turecku.

Všem účastníkům bruselských jednání však bylo jasné, že tahle záplata nezachrání chatrnou nohavici. Jsme svědky rozpadu, který není způsoben válkou. Proto se nikdo neodvažuje odhadovat, kolik lidí by se vrátilo do Sýrie, kdyby válka skončila. Válka je totiž způsobena rozpadem, rozpadem životního prostředí, které společnost neunesla.

Na Sýrii je to jen víc vidět, protože je obětí strategických hrátek na zadržování Íránu, Ruska a Číny a zachování dominance Spojených států a Izraele v této oblasti. Teď zkoušejí i Francouzi vrazit nohu mezi dveře (což probudilo Británii). Paradoxem je zničující efekt mírového gesta Německa, věřícího síti obchodních vztahů, které lze navázat prostřednictvím pozvaných uprchlíků.

Plány jsou plány a bída je bída. Bída způsobená neúrodností vysušené půdy je hlavní příčinou toho, že se dnes na mnoha místech světa bojuje. Zoufalství lidí, kteří se nemají čím uživit, jinou možnost nedává. Tahle bída se valí ze všech stran a těžko doufat, že ji zaženeme pár stovkami milionů korun. V tureckém akčním plánu je však řada prvků, které naznačují, že část těchto peněz může být vynaložena účelně. Například na ono otevření příležitostí pro ekonomickou činnost v utečeneckých táborech, aspoň subsistenční, pro krytí místních potřeb, jak to navrhuje oxfordský ekonom Paul Collier.

Velký obraz však ukazuje, že teď bude všechno mnohem dražší a budeme muset přijímat i ekonomické běžence, protože za jejich bídu můžeme. Jsme součástí klubu, který to způsobil. Byla to Evropa a USA, kdo prosadil, že lidé z rozvojových zemí jsou vnímáni jen jako překážka těžby ropy a dalších surovin. Měli cenu jen jako levní inženýři, ale těch moc nebude, nebo jako stále méně potřebná obsluha výrobních pásů. Jejich pole lze vykoupit nebo obsadit, aby se na nich pěstovala mutovaná bavlna nebo jiný exportní produkt, ale to uživí jen pár lidí z vesnice. Líp jsou na tom afghánští pěstitelé nemutovaného máku, ale obrácenou tváří tohoto dobra jsou zase lidské trosky evropských feťáků. A napalm shazovaný z letadel na maková pole.

Země Blízkého východu, severní Afriky a sousty dalších regionů rozvojového světa jsou rozvrácené suchem a válkami, protože jsme jim vnutili primitivní kapitalistické uvažování, které vnímá jen to, za co se dají bezprostředně utržit peníze. Voda má v takovém prostředí cenu jen tehdy, pokud se prodává do zavlažovacích zařízení z přehradní nádrže. Les má cenu jen jako dřevo na celulózu, ze které se dá vyrobit papír na obaly a tiskoviny nacpané reklamou a oblbující propagandou. Nebo jako prostor pro palmovou nebo třtinovou plantáž, jen co shoří původní vegetace i s veškerým životem. Uvnitř zapáleného lesa oheň dosahuje 1200 stupňů Celsia a žene vzhůru černý hřib jak z jaderného výbuchu.

Lidi z chudých zemí ohrožuje i bohatství pod jejich nohama. A zatímco byli vytlačováni z míst, kde by mohli drancování překážet, vykrádala se i jejich budoucnost, potom, až v zemi nic nebude a mohlo by být líp. Zničené klima však hlásí, že bude hůř. Ekonomická prosperita vyspělých zemí je vybudována na anabolikách energie z fosilních paliv, používané bez ohledu na to, co uhlíkové emise způsobují v atmosféře.

Skleníkový efekt je znám od konce 19. století. Když tyto znalosti pronikly od úzkého kroužku učenců do širšího povědomí, rozjela se obrovská PR kampaň financovaná z astronomických zisků ropných společností a snažila se zjištění vědců zpochybnit. Peníze na lži vylepšily příjmy nejednoho z politiků. Potřebná opatření se tak oddálila o desítky let. Potom EU rozehrála trapné divadlo s ekonomickými stimuly, které měly spočívat v obchodování s emisními povolenkami. Rozdala jich však tolik zadarmo, že žádný trh nemůže existovat. A tak teprve teď dochází na seriózní jednání, jak z toho ven. První miliardy výkupného v Turecku jsou jen drobnými, rozcvičením ruky, která musí sahat do kapsy stále svižněji.

Jednání EU – Turecko bylo dobrým nácvikem na Paříž také proto, že spor, který se rozhořel v Bruselu, bude dominovat i pařížským klimatickým jednáním. Turci chtějí pochopitelně peníze navíc, nad to, co dostávali z evropského fondu na podporu změn, které jsou vyžadovány v rámci probíhajících přístupových jednání o členství v EU. V polovině října Turecko sdělilo, že na jeho území už vstoupilo 2,2 milionu uprchlíků ze Sýrie a na jejich zabezpečení vynaložilo 7 miliard eur. Rozdíl mezi Evropou nabízenými 3 miliardami euro a výdaji vykazovanými Tureckem naznačuje, že tahle debata ještě neskončila.

Podobně na klimatické konferenci se rozhoří hádka o to, jak nedovolit, aby peníze na snižování emisí a přizpůsobování suchu pouze změnily visačku v dosavadních fondech rozvojové pomoci. Chudé země budou trvat na tom, aby 100 nebo raději 150 miliard dolarů ročně po roce 2020 byly penězi navíc. Ale hádka bude i o to, kdo je chudý. Máme tam počítat Indii, která jindy figuruje mezi nejdynamičtějšími ekonomikami světa? (Byť zrovna letos stagnuje.) 

Otázek je hodně, odpovědí málo. Uprchlíci nám připomínají, že Země je jen jedna. Nějak se o ni musíme podělit. Když to půjde po dobrém, tím líp. Začínáme si také uvědomovat, že náboženští a ekonomičtí pohádkáři nás ohrožují na životě. Chalífát nebo bezbřehá globalizace, vyjde to nastejno.