Je to období čtyř neděl před vánočními svátky. Tj. svátky radosti. Těch, kteří radost dávají nebo zprostředkovávají, i těch, kteří radost přijímají. Je to doba očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy, doba rozjímání a dobročinnosti. Protože to má být doba zklidnění (po práci od jara do podzimu) platilo dříve, že Advent je zároveň dobou postu, zákazu zábavy, svatby a hodování. V zemi, kde platilo, co Čech to muzikant vyrostla výjimečná hudební tradice, kterou zástupně představují písně zvané roráty.

Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec v různé podobě a nejčastěji se čtyřmi svíčkami. Tři jsou fialové (nebo modré): pokání (památka na proroky), ztišení (láska) a čekání (mír a pokoj). Jedna je růžová: pastýřská, vyjadřující radost. Zapalování svíček je přímo spojeno s židovskou tradicí Chanuka, osmidenních svátků světel.
Radost a starost

Mohou se radovat i druzí. Proč? Opět se potvrdila skutečnost, že velká rozhodnutí se při jejich ohlašování chválí do nebe, aby zanedlouho po té mohly být kritizovány. To platí i pro EK, jednání premiéra Babiše v Bruselu, princip zcela nesmyslné politiky založené na možnosti koupě emisního snížení v zahraničí, a že jádro je bez emisí. Madrid opětovně ukázal protichůdné pozice trojek Austrálie, USA, Brazílie a ČLR, Indie a Saudské Arábie. Mezi uvedenými trojkami se nachází EU a malé ostrovní státy. Neuvědomují si, že politika OSN dostala ránu nožem do zad, i když ji bylo možné očekávat. Z rány do zad se OSN politika v představitelné budoucnosti nezotaví. Ani SRN není spokojena s průběhem a výsledkem konference. Proč? Důležitá rozhodnutí se přenášejí do budoucnosti. Protože věštec sám nezná svůj vlastní osud, Gréta se může klidně vrátit po prázdninách do školy. Proto: radost a starost.

V úvodu jsem se zmínil o Chanuka. Proč? Protože v současném Izraeli byla přeměněna v oslavu vojenské síly, odhodlání a jakési protiváhy představy o bezmocné židovské diaspoře.  Kromě toho izraelská i severoamerická verze svátku zdůrazňuje vzdor, zaměřující se na kombinaci národního osvobození a náboženské svobody. V neposlední řadě, protože velká část veřejnosti všeobecně spojuje rozkoly (i ve společnosti) s působením Židů.

Společnost minulého století charakterizovala industrializace, konzumismus, ale také Internacionála. S pomocí politiky společnost ignorovala dýchání Kosmu, astronomii jako vědu a v neposlední řadě představitelné následky vědecky dokazatelného přechodu industriálně – konzumní společnosti do společnosti informační se znalostním hospodářstvím. Na úrovni myšlení, které představuje vždy novinku, a které je proto nutno odlišovat od vědomí, se odehrává boj. Boj mezi racionalitou, logikou a rozdrobenou vědou a celostním chápáním pocitů, funkce a poslání člověka (rodiny a státu) a Planety, jako kosmické lodi, letící bez naší možnosti regulovat let vesmírem. Řídit a opravovat kosmickou loď nemohou amatéři, nevzdělanci a zkorumpovaní lidé, má li loď letět a vrátit s živými kosmonauty.

V přechodném období, tj. během boje za nové uspořádání světa s novými hodnotami se zkouší nové technologie, produkty a zjišťují se jimi způsobené škody a možnosti kontroly újmy. Obě témata jsem krátce zmínil v posledním příspěvku nazvaném Elektronické tábory (8.12).  Jinými slovy: Přechodné období charakterizují bojové akce a stratagemy diplomacie. Válka v přechodném období má tři základní formy: 1) Boj regulárními vojsky industriální epochy. 2) Vzdušně – kosmické operace s pomocí vysoko technologických zbraní a nájemné armády. 3) Teroristické akce nezákonných ozbrojených jednotek partizánského typu, včetně hackerských útoků a podobných utajovaných akcí.
¨

Boj s regulárními vojsky industriální epochy může dnes vést a vyhrát pouze ČLR. Vzdušně – kosmické operace a boje mohou t.č. vést pouze USA a RF. USA to poprvé dokázaly v roce 1991 v Iráku, Rusové o čtvrť století později v Sýrii. Boj definovaný bodem 3), tj. síťové násilí s utajeným vedením je t.č. bez vítěze. Proto se dnes nazývá mezinárodním terorismem. Ten je oficiálně označován jako společný jmenovatel mezi soupeřícími mocnostmi.

Situaci v USA charakterizuje obava toho nejhoršího, co si může Američan představit. Proto americká společnost žije v době konjuktury vyučování dětí v sebeobraně, sledování nejenom sousedů a rušení všech mezinárodních úmluv, principiálně nutících k dialogu a kompromisu.

Ruská federace, která ztratila bojový duch Rudé armády, svoji vědecko – technickou a výrobní základnu se po vzdání se státní ideologie dostala v době přechodu z epochy industriální do epochy postindustriální na okraj dění. Z  okraje dění lze ale pozorovat rození nového způsobu řízení politiky, procesů a boje mezi mocnostmi. Řízení procesů a analýzy v horizontální pozici nahrazuje řízení a analýza z metapozice, tj. vrchního pohledu. Toho je schopen prezident Putin. Proto RF dnes doplňuje dvě určující geopolitické složky, USA a ČLR. Vznikající trojí moc, USA – ČLR – RF představuje trojúhelník sil dovolující očekávat stabilizaci situace ve světě bez účasti EU a boj USA - ČLR - RF na kvalitativně jiné úrovni: Stolu se třemi nohami, který se nikdy nekolíbá. Proto na něm již začala bitva smyslů.

Chápaní a boj smyslu a smyslů se neodehrávají na úrovni logiky IT nebo UI, ale odlišováním jednoho od druhého na kognitivní úrovni. Kognitivní schopnosti určují do značné míry vektory politiky. Proto vítěz v boji smyslu a smyslů a jako jedna z třech noh stolu, který se nikdy nekolíbá, s pravděpodobností hraničící s jistotou bude schopen transformovat válku zbraní do harmonického vývoje společnosti. Je tomu jako v hudbě: dva zvuky nedělají akord.

Zahrát a využít moderní akord správně může pouze ten, kdo má předpoklady, vůli a trpělivost si osvojit vysoké kognitivní technologie a konvergenci NBIC. Absolutní většina absolventů evropských škol a univerzit nemá ani teoretickou šanci pochopit tuto výzvu. Proč? Bez jakékoli propagandy ruského jazyka, kultury a historie lze vědecky dokázat, že člověk ovládající a myslící v ruštině má nezbytné predispozice k paradoxnímu a trojitému asymetrickému typu myšlení. Státy, které si vybraly jako lingua franca angličtinu, skončí podobně jako carské Rusko s francouzštinou nebo němčinou jako lingua franca.

Podobný paradoxu je oxymóron (protimluv), slovní spojení nebo slova, která se navzájem významově popírají. Například ohlušující ticho, poctivý politik, Zdravý nemocný (Molièrova hra) apod. Opakem oxymóra v lingvistickém smyslu je tautologie, případně pleonasmus.

Nevylučuji, že nejenom čínští jazykovědci došli k závěru, že ruština je klíčovou zbraní již v probíhajícím boji smyslů. Proto na Západě ta urputná snaha vše nahradit zjednodušenou angličtinou a zmenšit zájem o čínštinu. Ta má kromě ruštiny totiž ze všech ostatních jazyků nejblíže k pochopení harmonie života. Umožňuje to konkrétně – symbolický (hieroglyfický) typ myšlení Číňanů. Angličtina a francouzština se svým analytickým typem myšlení a z něho vyplývajícími hodnotami to bude mít nesrovnatelně těžší s pochopením smyslu o harmonii života a v samotném boji smyslu. I z tohoto důvodu je nezbytné vzdělávat mladou generaci v ruské a čínské kultuře. Jinak nebude schopna pochopit, že kdo ví, mlčí; kdo neví, mluví, přemlouvá a nutí nebo vysvětluje a dokazuje svoji pravdu. Porozumění smyslu totiž vyžaduje schopnost srovnávat s jiným. O konvergenci NBIC jako strategické výhodě ve srovnání s abstraktně – analytickým myšlením Evropanů, obklíčením RF s pomocí WADA, prodlužováním sankcí, rozhodnutím RE atd. bude řeč v pokračování. Souhlasu netřeba.