Ambicí autora sochy Džumbera Džikii bylo znázornit Havla jako bytost sedící a přemýšlející. Dle reakcí v internetových diskuzích gruzínský umělec v Česku za svůj výtvor mnoho obdivu nesklidil.  Otázkou je, zda se kritikům díla pouze nelíbila socha mužíka podpírajícího si hlavu, či to ovlivnil jejich osobní vztah k předloze sochařova díla. Vedle estetických dojmů ze skulptury vztyčené v parku gruzínské metropole se na síti též objevil dotaz, co že má Havel společného s Gruzií.

Vedle toho, že Gruzie našemu prvnímu postkomunistickému prezidentovi postavila sochu, jelikož se v zemi „těší úctě“ a „je příkladem pro mladé lidi“ (slova  obecně provázející odhalování pomníků kdekoli na světě) je zde jeden speciální důvod spojující naši první postkomunistickou hlavu státu s touto kavkazskou zemí.  

Souvislost má počátek v tom, že Gruzie je zemí rozhodně kráčející směrem k NATO.  Svým vstupem do Aliance by tak tato bývalá republika Sovětského svazu přispěla k další etapě systematické expanze Severoatlantického paktu na východ. A jak se k těmto gruzínským vojensko-politickým tendencím váže osoba Václava Havla?  Jednoduše. Je světoznámým iniciátorem rozšiřování NATO o postkomunistické země, cosi jako jeho apoštolem.

Je paradoxem, že Havel ještě těsně před skončením studené války navrhoval z pozice disidenta Severoatlantickou alianci spolu s Varšavskou smlouvou bez náhrady zrušit. Tuto ideu však záhy opustil. Po zrušení Varšavského paktu v pozdravném projevu proneseném roku 1991 v Bruselu na půdě Severoatlantické rady připomenul, že NATO by se neměla uzavírat vstupu dalších zemí. Tomuto Havlovu projevu se připisuje fakt, že v roce 1999 vstoupily do NATO první země bývalého východního bloku (Česko, Polsko a Maďarsko). Havel vzápětí nadšeně podpořil barbarské letecké útoky proti Srbsku. Tuto operaci vedenou Aliancí bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN nazval Havel „humanitárním bombardováním“. V roce 2001 byl též jedním z prvních, kdo navrhl rozšířit NATO  o pobaltské státy.


Zásluha o rozvoj NATO byla bezesporu jedním z důvodů, proč Američané roku 2014 instalovali v budově Kongresu Havlovu bustu.  Socha v Tbilisi na bustu v Kapitolu plynule navazuje. Na úsvitu svého potenciálního vstupu do NATO totiž pomník, jenž Gruzie vztyčila českému apoštolu aliančního rozšiřování příznačně symbolizuje další krok k sevření té části světa, které by Amerika tak ráda „nakopala prdel“ (jak se letos na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově na adresu Ruska jadrně vyjádřil vlivný republikánský senátor Graham).

Mohlo by se zdát, že odhalování Havlovy sochy kdesi uprostřed parku gruzínského hlavního města českým ministrem obrany je jen drobnou epizodu, jež v současnosti, uprostřed hektického politického dění nestojí za řeč. Přesto tomu tak být nemusí. Gruzínská událost totiž prokazuje vytrvalou snahu zvláště některých příslušníků české politické scény aktivně posluhovat zájmům Severoatlantického paktu, potažmo Spojených států. Tato aktivita je samozřejmě problematická, je-li očividné, že současná politika NATO nemá pranic společného s hodnotami jako je mír a právo na spokojený život a je na evropském kontinentě i jinde zdrojem bezprecedentního napětí.

Naši politici by si měli uvědomit, že důsledky válečného konfliktu, jímž bez skrupulí vyhrožují někteří američtí politici a vojenští činitelé USA by negativním způsobem zasáhl české obyvatelstvo ocejchované příslušností k členské zemi NATO. Domnívají se naše politické elity, že obyvatelstvo považuje sobecké zájmy vlády USA, případně jiných zemí představujících lídry  západní politiky za zájmy sobě vlastní?  Opravdu jsou čeští politici obhajující naše místo v NATO přesvědčeni, že lidé jsou připraveni přinášet oběti těmto cizím zájmům? A v neposlední řadě: Domnívá se český establishment, že mu dal kdosi právo hnát své občany před sebou na válečná jatka, jež by krutě postihla především obyčejného člověka neschopného schovat se někde v bezpečí před jejich hrůzami?  

Lze říci, že většina českých politických lídrů věnuje minimum pozornosti tomu, jaký má naše společnost názor na účast České republiky v  NATO.  Bavit se o otázce členství v NATO je tabu dokonce i dnes, kdy v předvolební horečce politické partaje a hnutí zoufale shánějí body i tam, kam by běžně nesáhly. Připomínám, že v Poslanecké sněmovně stále leží návrh ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy Českou republikou.  Proč se česká vláda staví proti uskutečnění referenda, jestliže si je tak jistá, že více než polovina občanů je s členstvím v NATO spokojena, jak se uvádí ve vládním negativním stanovisku k poslaneckému návrhu uvedeného ústavního zákona?  Referendum by bylo vhodným prostředkem, jenž by prokázal, je-li vládní odhad správný, či se vláda ve svých občanech mýlí.