Bylo by to totiž věrohodné, kdyby na problém absolutní moci upozornila o něco dříve.

„Tím, že se Parlament rozpouští, dochází k přesunu moci do rukou prezidenta, téměř bych řekla absolutní moci. Jestliže se Poslanecká sněmovna vzdává své možnosti kontrolovat vládu, ztrácí šanci cokoli ovlivnit. A kdo tedy drží zemi? Drží ji vláda jmenovaná prezidentem proti vůli Poslanecké sněmovny,“ tvrdila Němcová v debatě na České televizi.

Připomíná to předvolební složenky Miroslava Kalouska se státním dluhem děsivě rozloženým na každého obyvatele ve výši 121 tisíc korun. Jen se vloudila chybička, že za další tři roky vlády pravice tuto částka zvýšila nejméně o šedesát tisíc. Pilní počtáři jen na církevních restitucích spočítali, že by si bude muset každý občan přidat na „složenku“ 12.755 korun.

Paní Němcová si dokonce zažertovala, že „rozpustit sněmovnu 21. srpna by mělo svou velkou symboliku a mít nové volby 17. listopadu by mělo také svou symboliku“.

Vytvářet asociaci na  okupaci ČSSR vojsky varšavské smlouvy ze srpna roku 1968 a na mlata studentů na Národní třídě v roce 1989 má jen pravicovou antikomunistickou, v dnešní době spíše obecně antilevicovu trvalku v (ne)argumentaci pro prosťáčky.

Samozřejmě nerozpouští Parlament, ale jen Poslanecká sněmovna, Senát nadále přebírá část funkcí dolní komory. Krátkodobé posílení role prezidenta je směšné, náznaky, kterak zde zavládne diktátor z Hradu, který se doposavad řídil ústavou a není jediný důvod domnívat se, že tomu bude jinak, je dokonce urážkou nejen hlavy státu, ale především veřejnosti, která si přeje rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb.

Když jsem v roce 1996 jel s cestovkou do Řecka, někdo akorát zachytil rozhlasovou novinku, že Zemanova ČSSD získala volební úspěch jako druhá nejsilnější strana. Tehdy začala, pod dojmem  antizemanovské a antilevicové propagandy (až na dvě výjimky všechna média šila do Zemana) část českých turistů trudnomyslně uvažovat o emigraci a kvílet, co se proboha stalo. Když to řeknu slušně, tak nic. Jen Zeman umožnil vládnout menšinové Klausově vládě.

Když ČSSD vyhrála v roce 1998 volby, pravice polepila zemi heslem o „mobilisaci“ proti levici. Zeman vstoupil do Strakovy akademie hlavním vchodem, ovšem na základě tzv. opoziční smlouvy s ODS. Byla to Unie svobody, která odmítla s lidovci – a to se Josef Lux hodně snažil přemluvit Jana Rumla - vstoupit do koalice se sociálními demokraty.  

Následující čtyři roky se stalo co? Jen ekonomové zaznamenali oddlužení a privatizaci bank, na což měla pravice šest let. A pak se stalo co? Vláda Grosse, Špidly, Paroubka a koalice s US a KDU-ČSL - takové české domácí politické žvýkání. Nijak neoslňující, ale také nijak zvláštní. A to prosím měla sociální demokracie spolu s komunisty ve sněmovně 111 hlasů.

Proč to připomenutí? Inu proto, že paní Němcová se permanentně snaží vyvolávat antikomunistické, ale de facto antilevicové nálady pseudostrašáky, že pravice je demokratická a levice nedemokratická. Hrůza ji jímá, že volby pravice prohraje a ODS zvláště. Jistě, je třeba uznat, že ocitnout se v opozici musí být pro mnohé politiky utrpení.

Ale je třeba připomenout, a není to tak dávno, že to byla pravice, která měla  všechny kraje. Byla to pravice, která měla svého prezidenta, čestného předsedu ODS. Byla to pravice, která měla Senát v rukou, a byla to pravice, která si držela většinu v Poslanecké sněmovně, byť za cenu přeběhlíků. A paní Němcovou ani nenapadlo něco žbrblat o absolutní moci.

Vždy jsem zastával stanovisko, a ho nemíním měnit, že opozice má mít v rukou kontrolní mechanismy a v parlamentu (tedy v jeho obou komorách) poměrné zastoupení všech stran ve všech jeho orgánech, nejen výběrově, podle dohod nejsilnějších. Vítězové by také měli být i velkorysí, například bych jako problém neviděl, že by předsedou jedné z komor byl představitel nejsilnější opoziční strany.

Na druhé straně také slyším, že by si ovšem rovněž měli pravicová politici vyzkoušet, co to je být bezmocní anebo dokonce absolutně bezmocní. Tak, jak to předváděli celá léta právě levicové opozici. A že, v neposlední řadě, je třeba stranám pravice připomenout, že to ani tak nebyla levice, která zapříčinila jejich odchod od moci, ale právě jejich politika arogance, asociálnosti, politické korupce a nakonec obludných skandálů, které přesáhly hranice České republiky.

Psáno pro prvnizpravy.cz
Jiří Kouda