Ještě nebyl čas na vstávání, když se středem Liberce ozvala hlasitá střelba z kulometů. Probudil jsem se, ale nic divného se dál nedělo. Pro kluka školou povinného do rána 21. srpna 1968 zbývalo ještě pár hodin.

Prazvláštní budíček

Znovu jsem usnul, ale po nějaké době mě rachot kulometů probudil znovu.

Vyskočil jsem z postele a běžel do kuchyně. Pod okny našeho domu se ozýval zvláštní zvuk. Tehdy jsem ještě nevěděl jak zní rachot tankových pásů. Ozvala se další střelba.

V kuchyni seděla matka s otcem. Otec mi řekl, že nás obsazují Rusáci. Otevřel jsem okno. Chrastavskou ulicí směrem od mostu přes řeku Nisu nahoru k liberecké radnici stoupala dlouhou ulicí nekonečná šňůra tanků, obrněných transportérů a nákladních aut. Tak velkou vojenskou přehlídku jsem už nikdy v životě neviděl.

Tak pro mne začalo v Liberci ráno 21. srpna 1968.

Musel jsem jít k zubaři. Po cestě jsem šel přes náměstí kolem radnice. Náměstí bylo plné lidí. Po cestě jsem viděl další nekonečné kolony sovětské armády. Jako dítě jsem vnímal zvláštní atmosféru obav, vzrušení, nejistoty.



Jarmark beznaděje

Později jsem se k liberecké radnici vrátil. A bloudil jsem po náměstí. Uviděl jsem zbytky skvrn od krve u radnice i u hlavní pošty. „Tady to dostala nějaká ženská,“ říkal mi kluk, kterého jsem neznal. Také se toulat po náměstí. Na chvíli jsme se dali do toulání spolu. Zaujaly nás trubky na lešení u radnice. Byly provrtané kulometnými projektily. Poprvé v životě, ve třinácti letech, jsem zažil nepříjemný pocit, že ve světě existuje něco, co nejde žádným způsobem zastavit.

Kolem mě to hučelo jako v úlu. Náměstí bylo plné diskutujících skupinek lidí. Dodnes vnímám konec prázdnin jako nekonečný jarmark s hlavní scénou na náměstí před radnicí. Občas jsem šel Pražskou ulici na dolní náměstí k Baťovi. Čili k obchodnímu domu s obuví. Také tato ulice byla stále plná lidí. Na výlohách všech obchodů byly namalovány nápisy a nalepeny různé kresby a vzkazy sovětským vojákům.  

Také v dalších ulicích byly na výlohách různé nápisy a plakáty. Čas protestů byl jakýmsi pohyblivým svátkem, neustálým hukotem plným barev, očekávání, tu se ozvala hudba, támhle řečník.

Někde byla situace na ostří nože

Dobrých zpráv se nikdo nedočkal

V dalších dnech stovky lidí čekaly na náměstí ve stínu radnice na noviny, které jednou, někdy i dvakrát denně, byly přiváženy a rozdávány mezi lidmi. Jednalo se o provizorní tisk. Většinou jenom jeden list místních novin Vpřed z liberecké tiskárny, někdy přivezli z Ústí nad Labem Průboj, občas se objevily i improvizované tisky pražských novin dovezené dobrovolníky až do Liberce.

Kdo měl štěstí a ukořistil noviny, na místě je doslova hltal. Všichni toužili po dobré zprávě, ale v novinách nic takového nenašli.

Horečka z okupačních tankových kolon koncem prázdnin pomalu utichala. Potom přišel den, kdy jsem opět usedl do školní lavice.

Začal nový školní rok a tudíž čas těžké nudy, která vydržela až do konce roku 1989.