Spíš to bude to jako na výročí svatby promiskuitní ženy. Hosté vědí, že je děvka, ale všichni se diví, jak jí to doma prochází. Proto se peleší stále víc, a mravokárci si mohou klidně trhnout nohou. Pro pelešnici jsou kritici jen neškodní štěkouni, kteří se bojí kousnout. Tak to s námi Čecháčky a Moraváčky už od Bílé hory je. Od této doby neslavně památné bitvy roku 1620 jen ceníme zuby. A dál nic.
Všichni z historie víme, že na tehdejším vršíčku poblíž Prahy stavovské vojsko dostalo od Habsburka na zadek a bylo rázem po konfederaci zemí Koruny české. Zpupné hlavy sedmadvaceti českých pánů pak o rok později na Staromáku posekal kat Mydlář. Od té doby nám hřbet ohýbali právě Habsburkové, malíř pokojů Hitler, bezvěrec a absolvent pěti školních tříd Stalin, či milovník večerního vzdělávání, komsomolec a generálmajor Brežněv. A zase jsme potajmu kušnili a cenili zuby, a zároveň dávali bedlivý pozor, aby nám je někdo nevyrazil. Protože nám stačilo, že můžeme ve skrytu pokrytecké duše fandit statečnému disentu.
Zatřásli jsme na náměstích klíčemi, přičemž jsme statečný disent katapultovali do polistopadových vlád, aby nám pak mnozí z nich po třiadvacet let předváděli, co je to pravicová politika. Tedy morální balast a nové cenění zubů. Od tehdejšího Listopadu nám aspoň zůstaly ty klíče. Obávám se, že letošní zvonění bude spíše připomínat nadšení národa nad výrazným zlepšením bytové politiky – demonstrace toho, že každý už konečně slušně bydlí. A po očku sledovat, zda v davu někde není partička s třešničkami ve znaku. Případně jí lehce naznačit, že se letos vlastně nemusí nikoho bát. Abychom si dodali odvahy do dalších dnů a politického nečasu, na tu partičku vyceníme zuby v širokém, nostalgickém úsměvu, zakřičíme si a půjdeme domů. Svrhnout tu tíhu bezmoci a příslovečné české vyčůranosti už od roku 1620 jaksi stále neumíme.
Petr Štrompf