V listopadu 1989 a v následném období i v důsledku toho, že se aktivně zúčastnili některých událostí, velká část společnosti žila v přesvědčení, že v Československu spontánně vznikla revoluce a lidé si vynutili společenskou změnu podle svých představ. U mnoha z nich, zvláště v prvních dnech a týdnech, můžeme mluvit o euforii či až o jakémsi změněném stavu vědomí. Samozřejmě již tehdy existovali lidé, kteří mýtu revoluce nepodlehli a ve větší či menší míře se v poznání blížili skutečnosti. Naopak mnoho lidí, právě proto, že byli účastníky, tak tato skutečnost jim až do současnosti brání v nadhledu a vhledu od mýtu k pravdivé reflexi.

Tak jak to po revolucích bývá, po roce, po dvou se začalo mluvit o ukradené, ztracené revoluci nebo se používala fráze „proto jsme klíči necinkali“. Ovšem žádná revoluce ukradená nebyla, pouze si účastníci davových událostí na ulici z listopadu 1989 začali uvědomovat, že nová společenská skutečnost neodpovídá jejich představám a tomu, co aktéři převratu na náměstích slibovali. Již nebylo možné realitu skrývat a stále výrazněji se ukazovaly obrysy nové skutečnosti, která byla realizací scénářů převratu. O to více Česká televize s umanutostí psychopata neustále znova a znova opakuje příběh „sametové revoluce“.  
 

Událost 17.11. si představme jako promítnutou na plátno, ovšem není promítán jeden diapozitiv, ale na sebe je poskládáno a promítáno několik diapozitivů – realizovaných scénářů. Na plátně vidíme různé děje, jevy, které však na sebe nenavazují, ale vytvářejí jakousi surrealistickou skutečnost, metarealitu. Jedinec, který se snaží ze tří jevů dotvořit a pochopit událost se dostane do úzkých, protože každý jev je realizací jiného scénáře a patří do jiného příběhu, má jinou logiku.  Představme si divadelní jeviště, na kterém se souběžně hraje několik představení podle několika scénářů. Jak může na jevišti propletená představení divák rozebrat a poskládat podle logiky několika představení? A to je situace 17.11.1989.

• Máme zde scénář oficiálních struktur, které povolily manifestaci na Albertově.

• Máme zde scénář části stranického vedení, které chtělo odstranit stávající stranické vedení.

• Máme zde nejsilnější a hlavní scénář podle zadání gorbačovského vedení SSRR, realizovaný částí STB a ministerstva vnitra.

• Máme zde scénář studentských struktur.

• Máme zde předpokládané scénáře dalších zpravodajských služeb.

• Máme zde sice spontánní, ale agenty STB modulované chování davu.

Scénáře se ve větší či menší míře realizují, narážejí na sebe, vzájemně se ovlivňují a vytvářejí metarealitu, v níž jsou rozvolněně obsaženy všechny scénáře. Rozvolněně protože dav se nechová jako vojenský útvar podle rozkazu, ale narušuje rigiditu a strukturu všech scénářů. S vývojem událostí a vyčerpáváním potenciálu jednotlivých scénářů dochází k jejich slévání do jednoho proudu skutečnosti. Lze předpokládat, že v průběhu samotného převratu málokterý z aktérů znal celou skutečnost v rozpětí všech scénářů.

Pochopení listopadového převratu ztěžuje také mechanizmus poznávání skutečnosti. Svět kolem sebe nevnímáme pouze smysly, ale do značné míry také myslí, která s daty dodanými smysly pracuje. Na základě našich zkušeností si vytváříme v mysli vlastní svět a při vnímání toho vnějšího světa ho porovnáváme s tím naším vnitřním. Pokud vnímaná skutečnost je v rozporu s naším vnitřním světem, mysl vytváří bariéry k jejímu přijetí. To se netýká pouze přírodní reality a souvislosti mezi přírodními jevy, ale také sociální skutečnosti a souvislosti mezi sociálními jevy. Jestliže měli lidé ve vědomí uloženo, že STB a disidenti jsou něco protikladného, neslučitelného, nepřátelského, tak jim to brání přijmout myšlenku o společně uskutečněném převratu. Ještě méně akceptovatelná je skutečnost převratu realizovaného disidenty spolu s STB, jehož přípravu spolufinancoval Geoge Soros.

Jak souvisí listopadový převrat se současností? Listopadová hesla a vize aktérů „sametové revoluce“ jsou vyprázdněna a realita je stále více opakem těchto vizí, a stále více lidí tento rozpor vnímá. Reflexe tohoto rozporu je největším současným problémem mocenské a ekonomické elity a jejich dalšího drancování a parazitování na české společnosti. U nových generací je problém řešen masivní propagandou, čemuž napomáhají sociální sítě a závislosti na internetu, vedoucí k potlačení nejen kritického, ale myšlení vůbec. Jejich názory a postoje jsou ve velké míře produktem sdílení a lajkování. Pokusem potlačit vliv kritického myšlení starších generací ve společnosti je výzva komisařky Evropské komise Věry Jourové, aby mladí kontrolovali své rodiče a prarodiče při jejich četbě na internetu a vysvětlovali jim co čtou (samozřejmě tím jediným správným názorem).

V dalších mocenských bojích o kořist však moc za oponou, která si pro svůj boj vytvořila „draka“ „Milion chvilek.. , jako důvod boje o moc zpochybňuje stávající demokracii a svobodu. To je ovšem nebezpečná hra, protože řízený převrat se může moci za oponou vymknout.

Stávající elita, resp. její část, chce absenci idejí a hodnot nahradit zbožštěným Václavem Havlem. Jeho reálnou podobu nahradila mediálním konstruktem, který se však stále více drolí pod tlakem reálných událostí a jevů z jeho života, které se dostávají na světlo i díky lidem z jeho nejbližšího okolí. Čím více se mediální konstrukt drolí, tím silněji havloidní média mýtus Havla jako morální ikony znova a znova reprodukují. Česká televize se dostává až do jakési  hysterické křeče. (viz hysterické výkřiky Jakuba Železného na obrazovce, že nepřipustí, aby se o Václavu Havlovi mluvilo špatně). Mýtus Havel má pro ně kruciální význam, protože je substitucí ideologického zdůvodněním převratu.
 
Od počátku převratu do současnosti se vytěsňují z mediálního a veřejného prostoru dvě skutečnosti a myšlenky.

Skutečnost, že Československo bylo od  srpna 1968 okupováno a nebylo suverénní zemí. Její občané a představitelé nemohli svobodně rozhodovat. Z nesvobody do roku 1989 si lidé vycinkali jiný druh nesvobody.
Druhá myšlenka předpokládá, že z hlediska budoucnosti existovaly jen dvě varianty:

1. pokračování v daném systému;
2. vybudovávání mafianského kapitalizmus, na základě rozkradeného státního majetku. Tato varianta se také uskutečnila. Národní bohatství přitom od února 1948 do listopadu 1989 vzrostlo 7x.

Nebyla to přitom pravda, možností budoucnosti byla celá řada. Tato varianta však nejlépe vyhovovala vekslákům, zlodějům, zahraničnímu kapitálu, církvi, části stranické nomenklatury a STB, emigrantům, části disentu, Sudetským Němcům, bývalé šlechtě a válečným kolaborantům s fašizmem. Ve skutečnosti existovaly další možnosti vývoje, a to navzdory scénářům zpravodajských služeb a dalších subjektů.
 
Co přinesl listopadový převrat, co můžeme oslavovat:

• nedemokratický rozpad Československa v rozporu s ústavou

• rozkradení, vytunelování, zničení většiny klíčových českých továren, likvidace české  ekonomiky,„česká ekonomika neexistuje, protože velké klíčové továrny mají sídlo v zahraničí“ (prof.M.Zelený)

•  „stali jsme se kolonií“ (I.Švihlíková)

• propad zemědělské produkce a ztráta potravinové soběstačnosti

• nahrazení v supermarketech  kvalitních domácích potravin  nekvalitními potravinami ze zahraničí

• privatizaci bank do rukou zahraničního kapitálu a vyvádění peněz do zahraničí

• zadlužení státu v rozsahu více než 1,6 bilionu Kč

•  zadlužení více než poloviny populace      

• za stejnou práci zlomek platů oproti zaměstnancům v západní Evropě

• emigrace mladých kvalifikovaných Čechů a jejich nahrazování imigranty

•  privatizaci bytového fondu  a nedostupnost bytů pro běžného mladého člověka

• prodej strategické suroviny vody do rukou zahraničního kapitálu

• život v exekuci více než 900 tis. lidí

• důchody neumožňující seniorům důstojný život

• nájemné bytů, na které v Praze nestačí ani celý důchod

• ztráta historického vědomí u mladých generací a vyhasínání jejich vztahu k českému  národu

• debilizace, dekultivace a despiritualizace  populace

• nahrazení zpravodajství a publicistky ve veřejnoprávní televizi propagandou a místo  informování o politice provádění politiky

• snížení kvality vzdělávacího systému, především učňovského školství, např. potlačováním  významu výuky matematiky a zvyšování významu oborů jako jsou gender studia. Snižování vzdělanostní úrovně populace

• omezení státní suverenity členstvím v EU a v NATO. Zpochybňování státní suverenity českého národa.

• rozklad armády, která by byla schopná bránit Českou republiku

• cílené snižování hodnoty českého národa a napadání vlastenectví z nacionalizmu

• snadnost cestování, prostupnost hranic

Odkaz

Lidé by měli rozvíjet své kritické a analytické schopnosti a bránit se tomu, aby se stali součástí davu, v němž bez ohledu na svou inteligenci a vzdělanost ztrácejí schopnost vlastního myšlení a upadají na úroveň davu. Nejedná se pouze o fyzický dav, ale i o osamělý dav Davida Riesmana u televizní obrazovky a virtuální dav sociálních sítí. Každou informaci musí zkoumat z hlediska proč  zdroj této informace informaci poskytuje.