Český stát se zdárně vyvíjel již od počátku 10. století, ale česká státnost se de facto rozpustila v mnohonárodní habsburské monarchii, a to nejpozději při uplatnění Obnoveného zřízení zemského v roce 1627.

Český stát přišel o velkou část své vlastní, protestantské šlechty, která byla donucena, s ohledem na nesmlouvavé pronásledování nekatolíků, odejít ze země.

V každém případě však ztratila to, čemu dnes říkáme „statky“. A tyto „statky“ udělil vítězný habsburský panovník po vítězství nad českými stavy za podporu ve válce většinou cizozemcům.

Z tohoto hlediska byla pozemková reforma Československé republiky provedená počátkem 20. let minulého století, při níž byla zkonfiskována půda a majetky cizácké šlechty a také církve, dějinnou spravedlností. Je ovšem potřeba říci, že šlechtě, která němčila a byla prorakouská, zbylo stále ještě dost majetku, stejně jako katolické církvi, která se těšila za starého Rakouska velké podpoře panovnického domu.

Nicméně, československý stát vznikl v roce 1918 jako sekulární stát, který podporoval otevřeně nekatolické církve. Ať už to byli Čeští bratří anebo nově vzniklá Československá církev.

Kladu si v poslední době často otázku, co by říkali stavu českého státu otcové zakladatelé československého státu. Samozřejmě, že i oni hledali za první republiky zakotvení v politických a vojenských aliancích, zejména na Západě, a to logicky především v alianci s Francií, která byla de facto vítězem I. světové války. Vítězem, který by ovšem nezvítězil, pokud by na evropská bojiště nepřišly oddíly americké armády a pokud by USA nezásobovaly hladovějící Evropu svými potravinami.

Francie jako vítěz nicméně vyšla z války obrovsky oslabena. Nejméně na desetině jejího území probíhaly válečné operace. Došlo tak ke zničení velké části jejího hospodářského potenciálu. A obě dvě západní velmoci, respektive jejich obyvatelé, jak Britové, tak Francouzi, netoužili po ztrátě velké části nadějné mladé generace v bojích Velké války po dalším válečném konfliktu.

Československo, nový stát ve střední Evropě se nicméně vyvíjelo dobře. Fungovaly jeho demokratické instituce, Češi se mohli opírat o Slováky a opačně, i když tento stav měl daleko do ideálu.

Německou menšinu se podařilo jen na čas přesvědčit o výhodách demokratického státu. Viděli ve svém sousedství mocný německý stát, který dokázal v krátké době po nástupu nacistů k moci v roce 1933 řešit vysokou nezaměstnanost a základní hospodářské problémy země. Ve Velké krizi, do které upadlo Československo po roce 1930 největší měrou strádaly německé pohraniční kraje republiky.

To vše bylo příčinou odcizení Němců, kteří žili na území českého státu, byvše povoláni v průběhu staletí českými panovníky, již stovky let, od našeho státu.

Nemá smysl se příliš vracet k Mnichovu 1938. Československo bylo zrazeno svými spojenci, připraveno o pohraniční kraje s převážně německým obyvatelstvem. 15. března 1939 Hitler zhltnul také zbytek českých zemí. Pak už i politici z Anglie a Francie pochopili, že s Hitlerem nejsou žádné dohody možné. A že dříve či později s ním dojde k válečné konfrontaci.

V tu věřil od počátku své emigrace do Británie v říjnu 1938 i prezident Beneš. Emigroval záhy poté, co odstoupil z prezidentského úřadu. Považoval znovuvytvoření republiky za svůj další životní úkol. Nechci probírat všechny peripetie II. světové války. E. Benešovi bylo jasné, že se po válce vrátí do jiného státu. Do státu, v němž budou politicky dominovat komunisté a který bude velmi pravděpodobně v sovětské sféře vlivu. Tomu přizpůsobil svou politiku. A pokud by jeho formátu dosahovali nejen vůdcové demokratických politických stran, ale také čeští komunisté, mohlo se Československo vyvíjet podobně jako Finsko. Tedy, jako stát s demokratickým politickým zřízením a se sociálně tržní ekonomikou. Dějiny ale neznají kdyby.

Přenesme se do dneška. Ptám se, co by asi zakladatelé čs. státu říkali dnešní poddajné české vládě, která spíše než české zájmy hájí ty americké? Anebo ty, které jsou do značné míry příkaznictvím z Bruselu.

Současná vláda chce bezhlavě zbrojit a zavázat vlády nejméně ve třech příštích volebních obdobích k tomu, aby významnou část státního rozpočtu dávaly na nesmyslné zbrojení. Dnes to jsou 2% HDP, za pár let to mohou být 4% HDP. A protože v ekonomice platí zákon o zachování hmoty, stejně tak jako ve všem jiném, když z jedné hromady přidáte na jednu hromádku více (tedy na zbrojení), znamená to, že musíte ubrat z jiných hromádek. A ty jiné hromádky jsou hromádkami, které se týkají životní úrovně českých lidí. Jedná se o výdaje na zdravotnictví, školství, sociální oblast atd.

Česká ekonomika v současnosti stagnuje. A vláda se utěšuje, že v příštím roce meziročně poroste. Proč by tomu tak vlastně mělo být, když vláda pro to vůbec nic nedělá? Žádné programy na obnovu hospodářského růstu neexistují...

Přitom vládu můžeme charakterizovat jako vládu obřích deficitů. Letos vyprodukuje deficit státního rozpočtu nejméně ve výši 300, ale spíše až 350 mld. Kč.

V příštím roce se „těší“ jak bude mít roční deficit státu už „jen“ čtvrt bilionu korun. Prostě vláda nezvládá své úkoly. Dynamika růstu státního zadlužení je nejvyšší ze všech zemí Evropské unie.

Jestliže za starého režimu tu a tam na trhu chyběly banány, pomeranče, toaletní papír či dámské vložky, dnes chybí základní léky. A ministr zdravotnictví, zcela politicky nezkušený strejda, rentgenolog, který se shodou nešťastných okolností stal ministrem v rezortu zdravotnictví, klidně tvrdí nesmysly. Např., že budeme mít už za rok a půl vlastní penicilinku, prý nebudeme závislí na dovozu. A že penicilinu pak bude dost.

Prostě vláda je nekvalifikovaná ve všech směrech, ve všech svých údech. A výsledkem je to, že i podle vládě nakloněných agentur pro výzkum veřejného mínění mají dvě třetiny českých občanů hluboko do kapsy. Několik milionů lidí žije mírně nad hranicí chudoby. Řekněme si otevřeně, že občan, který u nás žije mírně nad hranicí chudoby, by v přepočtu na parametry „německé chudoby“ byl v Německu občanem chudým. Vláda se podílí na bláznivých hospodářských sankcích proti Rusku, které více než na Rusko dopadají na naše vlastní obyvatelstvo. Byly to především sankce vůči Rusku, které rozpoutaly vysokou, pádící inflaci, která razantně, možná o pětinu možná až o čtvrtinu, snižuje v souhrnu let 2022 a 2023 životní úroveň českých lidí ve srovnání s rokem 2021.

Je potřeba si tato smutná fakta v tento den připomenout. Masaryk, Beneš a Štefánik dělali politiku a svou zahraniční akci před ustavením republiky pro lidi. Pro to, aby Češi a Slováci žili spokojeně, měli co jíst, měli dobře placenou práci a nemuseli se strachovat, co přijde druhý den.

Doufejme, že už to 106. výročí republiky bude jiné, že mezitím přijde vláda podobná té, která vnikla v těchto dnech na Slovensku a která bude chtít pracovat pro lidi a ne ve prospěch oligopolů a pro ty nejbohatší.

Jiří Paroubek