Totéž by se dnes dalo říci o ekonomii: není zas tak velký problém v ideji ekonomie, problém je v tom, že to s touto ideou přeháníme, že ji fetišizujeme, příliš se jí klaníme, příliš jí obětujeme, příliš od ní čekáme.

Tak asi před sto lety jsme si jako Evropané zfetišizovali ideu národa. Národ byl to, oč tu šlo, národ nade vše, vše pro národ a národ zas udělá vše pro tebe, splní ti tvé sny, je cestou k zaslíbení, (stane se) zemí zaslíbenou. Jak daleko tato fetišizace mohla dojít, není třeba připomínat: vedla (skrze šílené krveprolití) ke kolapsu ideje národního státu v tradičním smyslu a vedla k redefinici národa a národní identity (mnohem méně fetišizované) v rámci EU.

Fetiše jako zástupný symbol cesty a brány ke štěstí, harmonii, splněnému snu, brány, která nás zve a přitom nám stojí v cestě k cíli se v historii objevovaly zpravidla v těch zdánlivě nejušlechtilejších podobách. Třeba hlavní výtka Ježíše vůči farizejům byla (paradoxně) ta, že fetišizovali etiku. Místo toho, aby etika (tedy to, co opravdu toužíme toužit a činit) byla živým motorem života, farizejové z ní udělali mrtvý zástupný symbol, fetiš: tedy něco, co mělo zajistit cestu k Bohu, ale zároveň stálo v cestě k němu.

Totéž by se dnes dalo říci o ekonomii: není zas tak velký problém v ideji ekonomie, problém je v tom, že to s touto ideou přeháníme, že ji fetišizujeme, příliš se jí klaníme, příliš jí obětujeme, příliš od ní čekáme. Není problém s ekonomickými predikcemi, pokud jim ovšem moc nevěříme. Není problém s matematikou, pokud si budeme vědomi její omezenosti. Není nic špatného na bohatnutí národů, pokud si od toho neslibujeme řešení všech problémů současné společnosti. A pokud růstu neobětujeme vše, včetně kolapsu ekonomiky samotné.

Červ, který trýzní a hlodá

Něco podobného a z dnešního pohledu mnoha ekonomů i politiků překvapivého kdysi řekl Keynes, stěžejní ekonom minulého století, když se stavěl proti idolizaci ekonomie, "tomu červu, který trýzní a hlodá uvnitř moderní civilizace... tomu přeceňování ekonomického".

Objekt touhy se mění, ale vlastnosti fetiše zůstávají podobné. Koneckonců nebyly Ježíšovy námitky proti farizejům podobné výčitkám, které dnes slýcháme v souvislosti s ekonomií? Co mělo původně být pro nás a sloužit nám (etický systém, ekonomický systém) nás nakonec lapá ve svých tenatech, zmatené, neustále po nás chce vyšší (etický, ekonomický) výkon a my nedosahujeme požadavků, ať se snažíme, jak chceme, nikdy nemáme pocit, že jsme (eticky, ekonomicky) dost dobří. Na tomto pocitu nedostatečnosti je založeno jak náboženství (nikoli ovšem samotná víra), tak růstová ekonomika (nikoli samotná materiální obživa).

Nevyčítal Ježíš farizejům, že z čehosi živého a srdečního udělali mrtvý systém, seznam principů a pravidel... zkrátka tělo bez duše. Neživý/nemrtvý systém oddělený od skutečného života, umělý svět, s vlastní logikou, vlastními "zákonitostmi", které ovšem velice prchavě kolabují při sebemenším zásahu reálného života či jeho zachvění. Snad i proto mluvil Ježíš tak rád o lásce a odpuštění, tedy o vlastnostech duše, které nikdy nedáme do pravidel ani je nikdy nezformalizujeme do systému.

Bláznivý homo oeconomicus

A neslýcháme dnes podobné výtky vůči ekonomice? Měla sloužit nám, teď máme pocit, že my sloužíme jí, že si žije vlastním chladně kalkulujícím "mrtvým životem" (tedy jakýmsi "nemrtvým životem"?), který je někde mimo. Je lékem na krizi, kterou ale zároveň sama zavinila. Lék a jed zároveň. Zdroj naděje i beznaděje. Příčina problémů i jediná zóna oblasti jejich řešení.

Jinými slovy, nikdy se nepohneme z místa, dokud si náš vše-spásný a za-vše-mohoucí fetiš neuvědomíme. A dokud nedáme ekonomii meze v našem uvažování. Pokud budeme vše posuzovat jen ekonomicky, brzy se z toho zblázníme tak, jak by se z toho asi zbláznil modelový homo oeconomicus a také modelový farizeus.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN