Jako bonus stálému zákazníkovi navíc přibyly nižší úroky z první půjčky. Soukromí investoři mají navíc v rámci výměny dluhopisů za „delší papíry“ s nižší hodnotou škrtnout více než 100 mld. dluhů země. Vyjádřit se mají do 8. března a očekává se poměrně hojná účast 85 – 90 % věřitelů. Nic moc jiného jim totiž nezbývá. Tímto krokem je podmíněn již zmíněný druhý záchranný balík, bez něj by nastal chaotický bankrot a přišli by ještě o víc peněz.

Na jednu malou zemi mohou všechny tyto kroky působit jako až příliš velkorysé ústupky, nicméně otevírají jedinou reálně pravděpodobnou a především „nekrvavou“ cestu k finálnímu řešení situace. „Tvrdý“ bankrot a návrat k drachmě je pro evropské daňové poplatníky i řecké odboráře na první pohled lákavé a jednoduché řešení, ve finále by na tom však obě skupiny byly s velkou pravděpodobností hůře. Ti první by se mohli rozloučit s vidinou návratnosti dosud poskytnuté pomoci, jejíž hodnota by byla v oslabené drachmě ještě daleko hrozivější než v eurech. Ti druzí by nečelili zrušení 13. a 14. platů, ale podstatná část z nich by mzdy nedostávala vůbec. Řecké veřejné finance totiž stále nejsou schopny fungovat bez dalšího půjčování, ani po hypotetickém úplném odepsání stávajícího dluhu.

Plán trasy země ze stanice krize vede po klikaté cestě a od cestujícího si slibuje velmi ambiciózní výkony v podobě zastavení hospodářského poklesu v roce 2013, následného téměř 3% růstu v dalších letech, výnosů z privatizace veřejného majetku za téměř 50 mld. EUR a naplnění dalších výzev. Jen čert a někteří kolegové analytici vědí, jestli se to povede, či nikoli. My ostatní se budeme muset nechat překvapit, oproti druhé alternativě však pro všechny zúčastněné taková nejistota stojí zato.

Evropské centrální bance se zatím podařilo zastavit šíření řecké nákazy do dalších zemí neomezenými lacinými 3-letými půjčkami bankovnímu sektoru (LTRO – long term refinancing operations). Chamtivost finančníků opět zafungovala, v prvním kole si půjčili přes 500 mld. EUR, za které v krizové slevě nakoupili zejména italské, španělské a irské obligace. Pokud Itálie, Španělsko či Irsko do 3 let nezbankrotují, budou se těšit zajímavým ziskům. Zmíněným zemím oproti konci roku 2011 tak klesly náklady financování nového dluhu a škrtání v jejich rozpočtech tak může být o něco snesitelnější.

Lukáš Vácha