Podstatou prezidentova vlivu u nás je to, že prezidenty jsou významné politické osobnosti, kdy stačí jejich názor vyjádřený v projevu, aby to ovlivnilo politickou scénu. Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman jsou naši nejvýznamnější polistopadoví státníci, kteří se nebojí jít proti proudu. Proto jsou významní i jako prezidenti republiky. Např. při pádu vlády Václava Klause roku 1997 přednesl kritický projev prezident Václav Havel před poslanci a senátory. I na Slovensku padla druhá Mečiarova vláda v březnu 1994 po kritickém projevu prezidenta Michala Kováče.
Zda je stát poloprezidentskou republikou, rozhoduje faktické postavení prezidenta a premiéra víc, než ústavní pravomoci. Síla prezidenta se odvozuje i od síly či slabosti premiéra a vlády. Například v letech 1998-2002 byla překonána všechna prezidentova veta vůči návrhům zákonů vlády Miloše Zemana. Ale nemá-li vláda pevnou parlamentní většinu, roste role prezidenta.
Náš politický systém je charakterizován nestabilitou vlád. Průměrná životnost vlád od roku 1992 je jeden rok a 10 měsíců. Jen dvě vlády z 11 (první vláda Václava Klause 1992-96 a Miloše Zemana 1998-2002) vládly ústavou předpokládané 4 roky. Vládní nestabilita vede k absenci politiky řešící dlouhodobé problémy. Chce-li se stabilizovat postavení vlády, není třeba řešit pravomoci prezidenta a vlády, ale změnit volební systém, aby vytvářel stabilní většiny v Poslanecké sněmovně. To se již pokusili realizovat v roce 2000 dva pozdější prezidenti – Václav Klaus a Miloš Zeman, a narazili na odpor tehdejšího prezidenta Václava Havla, který neměl důvod napomáhat vytváření pevných vlád a politicky se opíral o malé strany. Miloš Zeman posílení většinových prvků v poměrném systému navrhuje doplnit možností, aby, jako v komunálních volbách, si volič mohl vybírat osoby z více stran (panašování). Je to obnova demokracie. Nezměníme-li volební systém, nedivme se pokračující vládní nestabilitě a faktickému posilování prezidenta republiky.
Zdeněk Koudelka