Já a moji dva kolegové jsme dostali každý 15 minut a tématem našeho vyprávění byl vztah ke státu Izrael. Rád bych to stejné učinil teď a tady.

Od svého nelehkého vzniku v roce 1948 musel a musí tento malý stát neustále bojovat o místo na slunci. Jen pro připomenutí musím zmínit, že za 64 let existence byl tento stát nucen svést nesčetně bitev, ve kterých musel hájit svoje právo na existenci. Izrael byl napaden sousedními 5 státy hned při svém vzniku, musel se bránit i v roce 1967 při tzv. Šestidenní válce. Jako stát čelil i mnoha krutým a krvavým teroristickým útokům, za všechny připomeňme bezprecedentní útok na izraelské sportovce na Olympijských hrách v Mnichově v roce 1972.

Přesto se tento stát nikdy nevzdal svého práva na existenci, nikdy nekapituloval před početnější armádou. A právě toto je jedna z věcí, pro něž si Izraele a jeho obyvatel cením. Ale není to zdaleka jediný důvod, proč stojím na straně Izraele. Ač nejsem tak vehementním zastáncem preventivního útoku na Írán ze strany Izraele jiný prezidentský kandidát, i já si myslím, že Izrael má mnoho důvodů obávat se dalšího napadení a stejně vážně je třeba brát i hrozbu dalších teroristických útoků vůči vlastním obyvatelům. Myslím, že obrat střet civilizací se na tento konflikt mezi Izraelem a okolními státy hodí více než dobře.

Možná je můj názor v dnešní situaci nepopulární, zvlášť když stále více evropských nejen politiků, ale i osobností z kulturního a obchodního světa odsuzuje Izrael za jeho snahy o vlastní obranu a právo na zabezpečení budoucnosti pro další pokolení. Nicméně si za ním stojím. My všichni bychom si měli uvědomit, že Izrael vyznává stejné hodnoty jako my, Evropané. Je to národ, který je nám blízký. A že jednou bychom i my mohli čelit situaci, kdy budeme stát tváří v tvář nebezpečí a budeme tam sami jako voják v poli. Nakonec, i my Češi můžeme nalézt obdobnou paralelu v naší, ne tak dávné, historii. Také my jsme v roce 1938 byli malým, hrdým státem s prosperující ekonomikou a veškerými občanskými svobodami. To vše do doby, než byla 29. září 1938 podepsána Mnichovská dohoda (dle mého spíše Mnichovská zrada). Pro někoho je to možná hluboká minulost, pro mne nikoliv. Díky mému otci, který se zúčastnil olympiády v Berlíně v roce 1936 a zblízka tak mohl pozorovat, o jaké hodnoty se Hitlerův režim opírá a co hlásá, pro mne vše toto zůstává živé jako memento toho, co dokáže nenávist a rasismus.

Přemysl Sobotka