Při této příležitosti ji režisér Václav Dvořák, autor dokumentárního filmu „Uloupené Kosovo“, daroval tento film na datovém nosiči s věnováním a vlastním podpisem. Příznivci Sdružení přátel Srbů na Kosovu pak paní Albrightové předložili koláže fotografií z nedávných balkánských válek. Dožadovali se jejího podpisu se slovy, že i „toto je Vaše dílo“.

Podpisu ani případného zdvořilého odmítnutí se ale nedočkali. Místo toho bývalá šéfka americké diplomacie náhle přešla z češtiny do angličtiny a poněkud nediplomaticky ječela „Get out, get out“ (vypadněte) !! Následovalo odcházení, přicházení, tahanice s ochrankou a jako zlatý hřeb programu trhání plakátů původně předložených k podpisu. Scénu doprovázela výměna nadávek.

Ti, kdo bývalou ministryni nezdvořile oslovili jako válečnou zločinkyni, dostali odpověď, že váleční zločinci jsou oni. Jako by někdo z nich disponoval válečným letectvem a námořnictvem a chrabře útočil na bezbranné civilisty střelami s plochou dráhou letu nebo laserem naváděnými bombami z výšky 10 km….

Přivolaná policie nakonec konstatovala, že nedošlo ke spáchání trestného činu ani přestupku. Někteří z těch, kdo byli výstupu přítomni nebo shlédli obrazový záznam, si možná pomysleli, jak by bylo zábavné, kdyby se toto vzteklé individuum stalo českou presidentkou, jak někdo v minulosti navrhoval. Vždyť až na několik výjimek (např. Vladimír Mečiar, Kateřina Jacques, Mirek Topolánek) zvládají čeští a slovenští politikové podobné situace daleko klidněji.

Zdánlivě nepodstatný incident s paní Albrightovou-Korbelovou ale vybízí ke srovnání režimu před rokem 1989 s režimem současným, který dotyčná tak okázale vychvalovala na konferenci Fórum 2000. Ano, lidé již nejsou vězněni za hospodské řeči, mohou cestovat nebo si otevřít kadeřnictví, ale to jsou asi tak všechna reálná zlepšení. Nikdo se už nebojí, že u dveří zazvoní Státní bezpečnost, ale neví, kdy zazvoní nebo do domu jednoduše vstoupí exekutor a kolik peněz bude požadovat. A v míře pokrytectví a lží dnešní režim ten předchozí daleko předstihuje stejně jako jej předstihuje v pudlí oddanosti k cizí mocnosti.

Pánové Havel, Schwarzenberg nebo Vondra zašli ve „spojenectví“ s USA mnohem dále, než pánové Husák či Honecker v „přátelství“ se Sovětským svazem. Zatímco Sovětský svaz nežádal své „přátele“, aby s ním šli okupovat Afghanistán a ti se ani do něčeho takového nehrnuli, dnes je tomu naopak. Zatímco komunistický režim odsoudil Miladu Horákovou a další lidi za nespáchané skutky před vlastním vnitrostátním soudem, jsou dnes už celých 20 let (!!) odsuzováni občané bývalé Jugoslávie za nespáchané skutky před ilegálním mezinárodním soudem v Haagu (ICTY). Vztah rozsudků haagského tribunálu ke skutkovému ději je víceméně stejný jako u českých rozsudků z 50. let a rozdíl mezi prokurátorem Urválkem a žalobcem ICTY panem Pěkným (Mr. Nice) se opravdu hledá těžko.

Právě lži o rozbíjení Jugoslávie a svádění viny za rozpoutání válek na srbský národ a jeho představitele představují pro profesionální lháře z redakcí dnešních „prorežimních“ médií přeci jen tvrdší oříšek než lhaní o ostatních událostech v zahraničí. To není vzdálená Lybie nebo Sýrie, ale pouhý den cesty autem, blízká Evropa, malá jazyková bariéra, stovky smíšených rodin a tisíce očitých svědků.

A kde už to nejde ulhat, následuje mlčení. O incidentu s paní Albrightovou v knihkupectví Neoluxor bylo bezprostředně po události informováno přesně tak, jako za Husáka. Tedy vůbec. A protože máme dnes internet, tak nakonec Lidové noviny přeci jen zareagovaly. Když už to nešlo jinak, příslušný pravdoláskový pudl v redakci vybásnil, že protestující po exministryni plakáty „házeli“. Zpravodajství jako za Husáka nebo spíš ještě lepší.

Nezbývá než doufat, že to, co v poměrně klidné situaci reaguje jako hysterická domovnice, již nebude do stověžatého města jezdit tak často.

Pavel Křivka