Co říci o době, která chce být stále více efektivní a produktivní? Co jiného, než že cítíme, že jsme neefektivní a málo produktivní? Co by asi psychoanalytik řekl pacientovi, kterému se neustále zdají sny o růstu? Že má nejspíš problém se svou velikostí, že se cítí malý. Freud by to jistě viděl ještě markantněji.

A co společnost, která chce být stále bohatší a bohatší? Neznamená to, že se cítíme kdesi uvnitř chudí? A co bychom si mysleli o národu, jenž neustále deklaruje svou víru v neviditelnou ruku trhu, která nás orchestruje a bezděky vede do prosperující budoucnosti?

A jak číst ekonomické modely, které neustále údajně tíhnou k jakési rovnováze, ale ne a ne jí dosáhnout?

A co romantická fantazie o homo economicus, fantaskní vědomě nereálné představě o tom, jaký je člověk? Ekonomie je údajně bezhodnotová a objektivní, ale své filozoficko-teologicko-etické představy o člověku dáváme rovnou do vědeckého hávu, který má působit tak, jako že nic není přirozenější než právě toto.

Modely bez pláště

Myslíme si, že žijeme v postideologické době, a přitom pravý opak je pravdou: naše ideologie už ani nevnímáme, přijímáme je téměř nekriticky a máme dojem, že jsme se vymanili z mýtů. Kdybychom naše modely zbavili matematicko-analytického pláště, vypadaly by jako pohádky nebo mýty. Jen si představte povídat je nějaké jiné kultuře, jiné době, která v těchto mýtech nevyrůstá.

Věříme třeba, že skutečná pravda o světě kolem nás je kódována v matematice. Nevíme, kam jedeme, své vize formulujeme nikoli cílem, ale zvyšováním efektivity. Kdysi šlo o čest, spravedlnost, ať to stojí, co to stojí. Jen naše doba, pohlcena pocitem neustálé krize (rozuměj věci by "normálně" měly být mnohem lepší, bohatší, čistší, kontrolovatelnější), si sama sobě vyčítá, že na tom, podle svých vlastních představ, nejsme lépe. A to jsme stokrát bohatší společnost, než která kdy před námi žila.

Co říci o společnosti, která sleduje dobrodružství jen v televizi? My, sytí a v teplém pohodlí domova se díváme na to, jak naši plastičtí hrdinové podle předem sepsaných scénářů trpí hladem, nebezpečím a zimou? Co říci o době, jejíž hrdinové nejsou hrdinové praví, ale z Hollywoodu pocházející? Nebo hrdinové her sportovních, divadelních či módních mol? Hrdinové, kteří ve skutečnosti nic hrdinného nevykonali, ale zastupují nás v rolích, do kterých se tak rádi, na přeskáčku vžíváme? Tu jsme hloubaví filozofové, tu krásné modelky, tu mocní mágové, tu lstiví podnikatelé, tu obětující se spoluobčané.

Jak se orientovat ve společnosti, která nerozumí sama sobě? Kde sociologové nerozumí společnosti, a ekonomové jakbysmet, umělci, kteří nevědí, co svým uměním chtějí říct. Kde všichni tak nějak tušíme, že vše souvisí se vším, ale nikdo není s to to renesančně spojit? Kde vlastně po tolika letech vědy jen víme, že nic moc nevíme, kdy nerozumíme tomu, co naše vlastní tělo dělá se soustem, které sami polkneme, a i kdybychom tomu nakrásně zpětně porozuměli, ničemu tím nepomůžeme.

Probuzení

Vše funguje v přírodě i bez nás a našich teorií. Jsme jen pozorovateli, kteří nevědí, která bije. Ale my se pro svá vysvětlení bijeme a bijeme, dokud někdo o pár generací později nesezná, že boj byl zcela nedůležitý, že život je někde jinde. Dokud nás naše vlastní sny nepobodají a my zjistíme, že naše chápání ve všech jistotách mýtů nám jen a jen uniká, že jsme stejných proudů obětí jako malé děti, které si cosi usmyslely, dokud ještě nemyslely.

Buďme si pokorně vědomi mýtů a víry, ve které žijeme, nestyďme se za naše sny a neměňme je za vizi efektivity.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN