Velezrada spočívá v činnosti směřující proti svrchovanosti, územní celistvosti republiky či jejímu demokratickému řádu.

Právní odpovědnost za velezradu je odlišná od politické odpovědnosti. Z tohoto pohledu je nutné k věci přistoupit. Tedy ne jako k politickému boji, kdy se některým senátorům nelíbí určité rozhodnutí prezidenta, ale jako k právní otázce, zda prezident tímto rozhodnutím byl mimo své ústavní pravomoci a zároveň naplnil skutkovou podstatu velezrady. Senát musí označit důkazy, kterými dovodí skutkovou podstatu velezrady i zavinění prezidenta. Senát je politickým tělesem, ale v případě této pravomoci jedná jako právní orgán zastupující žalobu a měl by splnit požadavky kladené na státní zastupitelství při zastupování obžaloby. Návrh nesmí být plodem politické averze.

Příkladem zneužití právní odpovědnosti je žaloba na amerického prezidenta Andrew Johnsona, kde mu Sněmovna reprezentantů roku 1868 vytkla „averzi proti Kongresu“. Andrew Johnson nakonec odsouzen Senátem nebyl. Důvodem špatných vztahů s Kongresem bylo to, že Johnson byl jižanský demokrat, který však odmítl separaci jižních států USA a zůstal věrný federaci. Proto si jej Abraham Lincoln vybral v roce 1864 jako kandidáta na viceprezidenta. Spojení republikána ze Severu a demokrata z Jihu mělo symbolizovat usmíření v blížícím se konci občanské války. Po atentátu na Lincolna a jeho smrti se Johnson stal prezidentem a paradoxně po vítězství Severu pod vedením republikánů v občanské válce začal vládnout USA demokrat z Jihu, což mnozí republikáni nesli těžce. Proto došlo k žalobě republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů. Nakonec však republikánská většina v Senátu neodsoudila prezidenta, jelikož zvítězil názor, že polický spor nelze vést tímto způsobem. Americký Senát dostál své úloze pojistky práva a demokracie.

Je logické, že prezident užívá pravomocí, které mu ústava dává. Chce-li to někdo změnit, musí změnit ústavu. Pokud někteří senátoři vyčítají prezidentovi, že nejmenoval soudcem člověka, který mu byl navržen ministrem spravedlnosti, a zároveň sami sebe nežalují z toho, že nesouhlasili s prezidentovými kandidáty na ústavní soudce, jde o licoměrnost. Pravidla totiž musí platit pro všechny. Přistoupíme-li na zásadu, že prezident musí vyhovět návrhu na jmenování soudce, platí, že Senát musí vyhovět žádosti prezidenta o souhlas ke jmenování ústavního soudce. Nebo platí, že Senát může o souhlasu rozhodnout dle svého uvážení a stejně může prezident přistoupit k návrhu na jmenování soudce.

Podle některých prezident musí podepsat vše bez vlastního uvážení. Takto však prezidenta nevnímá ústava ani naše tradice. Zvítězí-li zásada, že prezident je jen kladeč věnců, výrazně se mocensky posílí parlament a naruší se dělba moci, což se dotkne i budoucího prezidenta. I Václav Havel jednal dle svých postojů a vyjádřil to v rozhovoru s A. Kramerem slovy: „Až bude Zeman prezidentem, ocení, že nejsem robot na podpisy.“ (Právo 19. 5. 2001). Ti, kteří nevraží na Miloše Zemana, chtějí mít prezidenta jen jako kladeče věnců a podpisový automat. Ten, kdo vnímá prezidenta jako významný orgán, jenž rozhoduje na základě demokraticky získané pravomoci, musí stejně hodnotit jednání Havla, Klause i Zemana. Oslabení prezidentského úřadu je možné jen změnou ústavy, ne žalobami.

Je nesprávné, když tytéž kroky jsou vnímány různě stejnými lidmi podle toho, kdo je činí. Jestliže někdo kritizuje Václava Klause za užívání jeho pravomoci, proč též nevolal po obžalobě prezidenta Václava Havla, když nevyhověl návrhu Poslanecké sněmovny na jmenování Františka Brožíka viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu či za zastavení trestních stíhání při jeho poslední amnestii v roce 1998, která se dotkla asi 15 000 věcí. Pokud stejné kroky jsou vnímány u Havla jako ústavně možné, jsou ústavně možné i u jiných. Odlišný přístup není právní, ale politický.