Andrade napsal jednu z prvních a nejvlivnějších sbírek moderní brazilské poezie Paulicéia Desvairada (Halucinované město). Sbírka vyšla v roce 1922 a měla značný vliv na moderní brazilskou literaturu. Vliv Andrade jako vědce, esejisty a průkopníka v oboru etnomuzikologie sahal daleko za hranice Brazílie. Nevím, kolik z jeho děl bylo přeloženo do češtiny.

Neautorizovaný překlad jsem udělal pro spřízněné duše, čtenáře politicky nekorektních médií a také ty, kteří v životě ranili nebo zradili. A je jedno, zda zradili sami sebe, zda to byl člověk, rodná vlast, kultura, nebo jazyk. Mezi jazykem a hudbou Andrade rozlišuje v tom smyslu, že slova se nespojují jako noty, ale spíše se míchají dohromady a stávají se nesrozumitelnými. Dnešní míchání slov a nesrozumitelnost lze nazvat žvaněním, bulšitem, krátce - patologií.

Už nemám čas na nekonečné schůzky, na kterých probíráme vše možné, protože vím, že se nic nestane. Už nemám čas snášet směšné lidi, kteří navzdory svému věku nikdy nedospěli. Nemám čas diskutovat o titulech.  Chci to podstatné, má duše spěchá...Chci podstatné bez mnoha sladkostí v balení...

Chci se obklopit lidmi, kteří se umí dotknout lidských srdcí. Lidmi, kteří se z tvrdých životních úderů naučili vyrůstat s jemným dotekem v duši. Ano... spěchám... spěchám žít s intenzitou, kterou může dát jen zralost. A nehodlám promarnit zbývající sladkosti... Jsem si jist, že jsou vkusnější a zdravější než všechny, které jsem dosud jedl. Mým cílem je dojít ke konci spokojen a smířen se svými blízkými i se svým svědomím. Proč? Máme dva životy. Ten druhý začíná, když si uvědomíme, že máme jenom jeden.

Proto ze všeho nejdříve hned po probuzení mám potřebu zasmát se! Tím se naladím na celý den. Nejenom sám. Především, když mám vedle sebe milovanou ženu, rodinu a skutečné přátele. Předpokládám, že mnozí vědí, že když se probudí se smíchem, brzy pocítí, jak absurdní je život. Nic není vážné: Zklamání je směšné, utrpení je směšné, dokonce každý z nás je směšný, tak, jako jsem já, když teď píši.

Abych neztrácel naději a důvěru k lidem, přijal jsem nedávno pozvání (Opus Dei) do chrámu Matky Boží před Týnem v blízkosti Staroměstského náměstí. Chrám jsem navštěvoval v neděli jako mladý student, kvůli výtečným varhaním koncertům. Pozvání jsem přijal, abych si potvrdil (26. června), že existuje malá společnost věřících, která vychovává své ratolesti tak, že neruší společnost dospělých, chovají se klidně v ne dětském prostředí kostela a přitom pozorují tiše ostatní návštěvníky bohoslužby, které nemohou rozumět.

Takto vychováným dětem v prostředí mimo inkluzivní vzdělávací systém s nekonečnými reformami, nebude později v životě těžké pochopit a uvědomit si, že Spasitel nikdy neslíbil, že nebudeme mít soužení. Miluje nás příliš mnoho, než aby nám zaslíbil něco takového, co se dnes nazývá žvanění. Skrze soužení totiž nabízí mnoho vzácných lekcí, které bychom se jinak nenaučili. Soužením ukazuje naši prázdnotu a slabost, přitahuje k trůnu milosti, pročišťuje naše city, odstavuje nás od tohoto světa a působí v nás touhu po nebi.

Naše politické elity a výkonná moc by neměly zapomínat, že vše každému co dělá, se vrátí jako bumerang. Platí to i pro členství v agresivních spojenectvích, účast ve válečných konfliktech a pokrytectví s kořeny v proradnosti. Nelze zapomínat, že když nevinného potopíš, například děti a důchodce, nejlepší přítel ti vrazí kůl do zad! Tomu se říká rovnováha.