"Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." (Bible, Jan 8:32)
Na téma 11. září byly popsány stohy papíru a vyplněna kvanta virtuálního internetového prostoru. Jistě bude ještě mnoho podobného vyprodukováno v dalších dnech, měsících a letech. Zbývá otázka, zda ještě lze něco doříci.

Sám sobě si odpovídám, že snad jen to, abychom se po těch deseti letech lží a klamu konečně dozvěděli pravdu. Aby už někdo zkrátka napsal, jak to tehdy skutečně bylo. To by bylo něco. Na to si ale musíme počkat až do otevření archivů, pokud k tomu vůbec kdy dojde.

Ale, na druhou stranu - chytám sám sebe za slovo - není to tak, že by se o 11. září nenapsala pravda. Nebo že by alespoň nevznikly texty, které se pravdě velice blíží (protože co naplat, všechny detaily asi nikdy znát nebudeme). V médiích ji (pravdu) sice nenajdeme (a když, tak umně schovanou za výsměchem tzv. konspiračním teoriím), ale existence nezávislých médií, filmových dokumentů i odvážných investigativních spisovatelů a neméně odvážných vydavatelů umožnila během oněch deseti let prezentovat i odvrácenou tvář mediálního příběhu.

Nikdo tedy nemůže tvrdit, že by neměl dostatek informací, aby se sám nemohl rozhodnout, čemu věřit, která verze je pro něj důvěryhodnější. Problém je pouze v tom, že do klasických sdělovacích prostředků se argumenty z "disentu" nedostanou. Musíme je hledat jinde. Na to bychom si ale měli zvyknout, je to ostatně další důkaz toho, že se nám lže - až křečovitá snaha sdělovacích prostředků vyhýbat se alternativnímu výkladu činí totiž výklad oficiální o to více podezřelým a nedůvěryhodným.

Nemyslím tedy, že by něco stále zůstávalo nevyřčeno (kromě přesného doznání viníků ve smyslu kdo, kdy, kde a jak) a že by se mělo k tématu 9/11 dodávat něco zásadního. Já jsem pak ten poslední, kdo by měl tuto ambici.

Proto bych se k výročí tragické události chtěl vrátit alespoň skrze několik osobně laděných vzpomínek či úvah. Jsem totiž typickou ukázkou člověka, který během oné dekády diametrálně změnil názor. A tento hromadný úprk milionů lidí od vládních verzí a oficiální propagandy je možná nejzajímavějším jevem uplynulých deseti let. Něco se mění...

OBRAZ Č. 1
Říká se, že si lidé pamatují okolnosti, za kterých prožívali některé klíčové okamžiky historie. Říká se to v případě smrti J. F. Kennedyho či přistání Američanů na Měsíci. Většinou si každý dobře pamatuje, co v tu chvíli dělal. První dvě události jsem nezažil, ale v případě 11. září si i já - podobně jako většina z nás - vybavím, kdy a za jakých okolností jsem se zprávu dozvěděl, jakoby to i přes oněch deset let bylo teprve včera. A vzpomínám si na ten zmatek, který se člověku honil v hlavě, i to, jak se vše vyvíjelo rychle - už za pár hodin, když jsem pak doma poslouchal vzrušené debaty v rozhlase (televizi jsem tehdy neměl), jsem mohl slyšet téměř definitivní tvrzení o tom, že šlo o útoky muslimů. Jak to mohl někdo tak bezprostředně poté, bez jakéhokoli vyšetřování, v tom všem zmatku, vědět?

Byli jsme na to ale psychologicky připraveni knihou člena CFR Samuela Huntingtona a jak před časem přiznal Jiří Pehe, téma nebezpečí islámu bylo jedním z hlavních témat bilderbergské konference v květnu 2001. Jaká náhoda...
   
OBRAZ Č. 2
Do propagandistického rychlíku naskakuji někdy v roce 2004. Hltám články na téma islám, terorismus, Blízký východ, Izrael. Spousty výstřižků, knihy. Prožívám americké prezidentské volby a neumím si představit, že by nezvítězil George Bush. Splývá mi to s pravicí. Eventuelní vítězství protikandidáta se mi jeví jako rovnou konec světa. Musí přece pokračovat tažení proti muslimům, říkám si. Fandím mu, je to kabrňák, novodobý křižák, který v pohnutou chvíli vede svou zemi do spravedlivé války.

S pár přáteli zakládáme v roce 2005 server Eurabia.cz a připadá nám, že tam říkáme víc, než v té době hlavní mediální proud. Jistě je to pravda, viníme islám jako takový, kdežto v médiích všichni kolem islámu opatrně našlapují a problém vidí především v terorismu. Až zpětně si uvědomuji, že do určité míry jsme i my byli součástí mainstreamu, byť jeho krajní odnoží. Po roce začínají první kontakty. Ozývají se zájemci o spolupráci, kolegové z mediálního prostředí, navazujeme kontakty s politiky, think-tanky, proizraelskými institucemi. Stáváme se součástí protidžihádistického hnutí. Všímají si nás média. Jsme pro ně radikální, ale kupodivu nám vše prochází. Politici, se kterými jsme v kontaktu, jsou sice trošku politicky korektní, nechtějí to říci tak nahlas jako my, ale vesměs si myslí to samé. Opět až zpětně si říkám, proč mi to nebylo už tehdy podezřelé - vždyť jsme jen šířili to, po čem byla poptávka. Nebylo to žádné velké hrdinství...

OBRAZ Č. 3
Rok 2005, 2006, 2007. Organizujeme vždy 11. září pietní akci k uctění obětí oné hrozné tragédie. Střídáme se u mikrofonu s projevy, kde neokonzervativní rétorikou vyhlašujeme podporu USA a Izraeli v boji proti muslimskému nebezpečí. Vzpomínám si na svůj první projev - George Bush by to snad neřekl lépe. Do toho podpora americké základny, pouštíme americkou hymnu, posloucháme slova zástupce americké ambasády, různých pravicových politiků, kteří na naše pozvání dorazili. Posloucháme Romana Jocha. Mám Romana Jocha za největšího českého konzervativního myslitele a hltám jeho komentáře. Vše se zdá být tak jednoduché, přímočaré, krásně černobíle nalajnované. Je mezi námi spousta Židů a já mám pocit, že je potřeba zdůraznit, že to, co Amerika zažila onen hrozný den, se Izraeli děje už desetiletí permanentně.
Dnes se tomu naivnímu aktivismu musím usmívat, stejně jako tomu přesvědčení, že kdo je vpravo, musí si myslet to stejné a kdo nemyslí, je tehdy v mých očích levičák. V něčem ale nelituji - vždy jsme naše akce koncipovali jako vzpomínku na oběti. A to zůstává. Byť nešlo o terorismus islámský, ale státní (a já se jen mýlil v pojmenování viníka), ony oběti si naši úctu a naše minuty ticha zaslouží.
 
OBRAZ Č. 4
Rok 2008. Seznamuji se s Janem Zemanem, výborným psychologem a analytikem, odborníkem na historii terorismu a tajné služby, geopolitiku. Sedíme v restauraci a on mi úplně drze začne vykládat, že si Američané věže shodily sami. V následujících minutách mne zahrne sto a jedním argumentem, které sype z rukávu jako z kulometu. Skoro se mne to osobně dotýká, mám chuť ho kopnout pod stolem do nohy, nebo demonstrativně opustit restauraci. Jak může něco takového říkat? Co je to za levičácké kecy?

Rozum zůstal upozaděn, svou víru jsem si zachoval. Odcházím ze setkání s pocitem, že jde o zajímavého člověka, ale v otázkách 9/11 je beznadějně mimo. Chudák jeden, myslím si tehdy. Dnes bych mu měl spíše poděkovat.

OBRAZ Č. 5
Semínko bylo zaseto. Trochu s ostychem a s nepříjemnými pocity (jakože se snad dopouštím zrady) si na internetu pouštím některé "kacířské" filmové dokumenty, které 9/11 odhalují jako podvod a konspiraci. V člověku se to mele asi rok.

Něco na tom asi bude, ale bojím se přiznat si to, i když to vypadá tak neuvěřitelně uvěřitelně. Kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že jsem několik let mimo a navíc úspěšně sloužím propagandě, když legendu o muslimském 11. září pomáhám dále šířit. Přemýšlím, co by to pro mne znamenalo, kdybych tvrzení konspiratiků propadl. Svým způsobem by se mi zhroutila jedna část mého myšlenkového světa. Najdu k tomu odvahu? Nebudu považován za levičáka (jako jsem já do té doby nahlížel jiné, podobně smýšlející)? A v jakém to žiju světě, protože pokud je to vše pravda, co ještě dalšího se děje za našimi zády?

Přijmout pravdu o 11. září je jako překročit Rubikon. Už není cesty zpět. Člověk se dostává na šikmou plochu a neví, kde skončí. A jde to hodně rychle. Začíná číst to, čemu se dříve vyhýbal. Hltá a jako houba nasává informace, kterým se dříve vysmíval.

Přerod je skončen, když napíšu článek, ve kterém provedu jakýsi coming-out: vystupuji z propagandistického rychlíku, připojuji se k bláznivým konspiračním teoretikům. Od "víry" v oficiální verzi 9/11 a smyšlenou hrozbu globálního terorismu (nic jiného než víra to totiž není) se distancuje i Eurabia.cz a proměňuje se v server, který se zaměřuje výhradně na problém islámu v Evropě. Není to bez šrámů. Musím snést posměch a výčitky Romana Jocha či vlastní zklamání nad tím, že jsem věřil tak dlouho lžím. Hájkova kniha ´Smrt ve středu´ kapitolu přerodu uzavírá.
 
SPOUŠTĚCÍ MECHANISMUS
Rozhodnutí (konverze od neokonzervatismu ke konzervatismu bez přívlastků) je už pak jen věcí rozumu, ne víry. Rozum zavrhl nesmyslné dogma o střetu civilizací, které dříve člověk držel pouhou vírou, bez důkazů. Prostě proto, že to hezky vypadalo, hezky se to poslouchalo a hrálo to i na některé osobní struny (jako pro věřícího člověka z protestantského prostředí mi přišlo přirozené fandit Izraeli a USA proti zlým musulmanům). S přibývajícími informacemi je ale víra v něco takového stále obtížnější, protože informace se dříve nebo později začnou vzájemně vylučovat, protiřečit si. Člověk se pak musí vydat cestou double-thinkingu, a nebo se rozhodnout pro jednu z verzí.

Téma 9/11 je ale zároveň spouštěcím mechanismem dalších názorových proměn člověka, jakýmsi klíčem, který otevírá další do té doby zamknuté místnosti (které si člověk zamkl sám, z obav, z předsudků). Pokud na to nejste připraveni, raději to nedělejte. Pokud na to jste připraveni, vězte, že budete stejně zaskočeni a budete si připadat nepřipravení stejně tak. Jestli mne něco přivedlo k myšlenkám nebezpečí světové vlády, Nového světového řádu, zkrátka k tématům, které jsou tak často označována a zesměšňována jako konspirační teorie, bylo to 11. září. A Novým světovým řádem to zdaleka nekončí.

Najednou se nebojíte si klást otázky, na které byste před časem neměli ani odvahu pomyslet. Člověk sice musí dávat pozor, aby nesklouzl do druhého extrému (k pýše, že věcem na rozdíl od druhých rozumí; k myšlení, které se hledáním spiknutí za vším a všude může lehce stát stejně omezeným, jako u těch, kteří pouze nekriticky přebírají vládní propagandu - jak před časem trefně poznamenal Vladimír Stwora), ale dokáže-li si udržet zdravý rozum, stane se svobodnějším.

I když to automaticky neznamená šťastnějším. Nevědomost je někdy sladká a často si říkám, zda nebyl svět jednodušší a veselejší tehdy, když jsem věřil černobílým jochovským tezím. Amerika dobré, Rusko a Írán zlé. Čtyři nohy dobré, dvě nohy zlé. Ano, byl. Člověk měl pocit, že všemu rozumí a vše drží v rukou. Nyní nedůvěřuje skoro ničemu a o všem pochybuje, což je náročné a namáhavé. Přesto je ten pocit svobody neocenitelný. Mé přesvědčení mi sice zavírá dveře na mnohá místa, kam bych s dřívějšími názory mohl vstoupit bez problémů a dosíci úspěchu, ale spousty jiných dveří mi zase otevírá. Jde o to se jen rozhodnout.

A tak letos u mne dochází k paradoxní situaci, kdy nejenže se (jako několik předchozích let) neúčastním "proamerické" pietní akce, kterou jsem dříve organizovával (a kterou letos už bez nás organizuje Konzervativní strana sama) - a to ne proto, že bych nechtěl uctít památku obětí, ale protože tam přijdou lidé jako Alexandr Vondra a další, ale podpořím naopak akci přesně opačnou, konající se ve stejný čas, jen na jiném místě. Akci za pravdu o 11. září. Akci, kterou pořádají mladí lidé z NWOO (New World Order Opposition) na Václavském náměstí v neděli v 11:09. Byť se všemi jejich názory nemusím vždy souhlasit, jsou to lidé, kteří usilovně hledají pravdu a rádi by o ní řekli i ostatním. A to je poctivé a chvályhodné.

A CO DÁL?
Dalo by se toho napsat ještě spousta. O tom, jak legenda o Usámovi skončila stejně podivně, jako začala, údajnou smrtí arciteroristy, který byl hned raději zprovozen ze světa a vhozen do moře. O tom, jak tomu nikdo nevěří a jak i lidé na ambasádách si o tom myslí své (jeden takový upřímný rozhovor jsem zažil a byl příjemně překvapen, že si někteří lidé ještě uchovali zdravý rozum, byť jim diplomatická pozice nedovoluje říci, co si o Američanech myslí). O tom, jak je to celé směšné a hloupé, ale nesmí se to říkat nahlas, protože si pak - pro změnu z americké ambasády - budou stěžovat (jako to zažili na Hradě). O tom, jak po deseti letech rozhodnutím stratégů al-kájda metamorfovala v "bílou al-kájdu", kdy nebezpečím napříště už nebudou diví vousáči s kalašnikovem, ale "osamělí vlci a pravicoví fundamentalisté", jak se nám média v dalším vylhaném příběhu, tentokrát o modrookém Andersi Behringu Breivikovi snaží vnutit. O tom, že se v červnu v Berlíně chystala podobná monstrózní operace, megarituál, při kterém údajně měly zahynout desetitisíce lidí, a který byl zmařen nejspíše jen díky práci německých tajných služeb, které nechaly věc uniknout na internet, čímž plán zhatily. I to je znakem toho, že se atmosféra mění a lidé se už tak snadno nenechají balamutit. Ale nechme toho už. 

Spíše nyní skloňme hlavy a vzpomeňme na ty tisíce obětí jednoho z největších zločinů novodobé éry.

Ale pak, až svou modlitbu skončíme, naše hlavy zase rychle hrdě zvedněme. Aby si někdo nemyslel, že se bojíme. Ukažme, že jsme hrdí a svobodní občané, kteří se nenechají obelhávat. Deset let od 11. září je k tomu dobrou příležitostí.

Psáno pro Prvnizpravy.cz