Průvodu se zúčastnilo asi pět tisíc lidí. Náladu přítomných nezkazily ani slzný plyn a dýmovnice, které opakovaně mezi účastníky hodili příznivci krajní pravice, jichž pár desítek pochodovalo z Jungmannova náměstí, a kvůli kterým se nemálo lidí na chvíli zakuckalo a pálily je oči. Přítomní se nepohoršovali ani nad lidmi, kteří přišli vyjádřit opačný názor nápisy, že „vysvobození z homosexuality lze nalézt v Kristu“ – je to sice v rozporu s vědeckými poznatky, ale jaksi mírumilovnější vyjádření určitého postoje než ten slzák…

Prague Pride nebyl protestem, nevznášel požadavky, ale byl jakýmsi karnevalem plným barev, oslavou. Tak jak tomu bývá v metropolích po celém světě, s výjimkou diktatur. Přišli mladí, staří, děti, heterosexuálové, gayové, lesbické ženy, transsexuálové, bisexuálové a mnozí další, kteří se identifikují jakkoli, mají na to právo a zaslouží si respekt. Nikdo nezkoumal, kdo je kdo. Tím, že průvod ještě před tím, než se uskutečnil, vzbudil tolik negativních emocí na Pražském hradě a u vysokého úředníka ministerstva školství, získal jinou dimenzi, než měl původně. „Chtěl jsem jet na chalupu, ale po těch výrocích Hájka, Klause a Bátory prostě musím do průvodu. Beru to jako občanskou povinnost,“ řekl mi jeden kamarád. A takových bylo mnoho.

Podpora napříč stranami

Na zapšklost, kterou rozpoutal prezidentův vicekancléř Petr Hájek urážlivými slovy, že „homosexualita je deviace“, barvy průvodu reagovaly úsměvně – třeba vyobrazením jeho portrétu. Možná by to ocenili i někteří účastníci jiné akce, která se týž den uskutečnila - lidoveckého průvodu „za rodinu“. Proti rodině totiž Prague Pride nebyl, ba právě naopak.

Průvod podpořili politici napříč spektrem: záštitu nad akcí převzali pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS), který to z Hradu a od konzervativnější části ODS pěkně schytal, a starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký (TOP09). Přímo průvodu se zúčastnili například senátor Jiří Dienstbier (ČSSD), poslanec a bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek s manželkou Petrou (taktní nebylo, že oficiální tisková zpráva ČSSD Paroubkovu účast „opomněla“ zmínit), ekolog, bývalý ministr životního prostředí a expředseda SZ Martin Bursík, předsedkyně zelených v Praze 1, bývalá poslankyně Kateřina Jacques, která již v minulosti převzala záštitu nad jedním z ročníků kulturního lesbického festivalu eLnadruhou, někdejší ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková (SZ) či poslankyně Jana Černochová (ODS). Průvod podpořili i třeba poslanec Viktor Paggio (VV), senátor Marcel Chládek (ČSSD) či místostarostka Prahy 2 Michaela Marksová-Tominová (ČSSD).

Mezi účastníky byli k vidění také řadoví členové Strany zelených zorganizovaní stranickou genderovou sekcí a volající, že „zelená je barva duhy“, ČSSD, Mladých sociálních demokratů, KSČM, Nové antikapitalistické levice i příznivci pravicových stran. Takovou všehochuť Praha naposledy zažila zřejmě 10. listopadu 2007, kdy se tisícovky lidí nejrůznějších názorů svorně postavily provokaci neonacistů oslavujících nacistickou Křišťálovou noc, kdy se v noci z 9. na 10. listopadu 1938 odehrál krvavý protižidovský pogrom.

Barev není nikdy dost

Organizátoři a organizátorky festivalu Prague Pride odvedli kus záslužné práce. Podařilo se jim uspořádat desítky akcí po celé České republice. A zlatý hřeb – průvod hrdosti zakončený slavnostmi na Střeleckém ostrově – dopadl báječně, Prahu oživil, lidi sblížil. V té spuštěné salvě slávy by však bylo nepoctivé nezmínit jednu výtku. Po skončení průvodu se autorka textu od organizátora festivalu dozvěděla, že osloveni s žádostí o podporu byli zástupci všech parlamentních stran, s výjimkou KSČM.

„Máme určité standardy,“ řekl. Na komunisty mohou být různé názory, na křivdy minulosti je nutné nezapomínat, ale ti, kteří organizují festival vzájemného respektu, by měli oficiálně pozvat minimálně každého, kdo po listopadu 1989 pro hnutí sexuálních minorit něco udělal – zda pozvání přijme, či ne, je věc jiná. A nemalá část poslaneckého klubu KSČM (ač ve straně jsou jistě názory různé) podpořila zákon o registrovaném partnerství, bez těchto hlasů by v roce 2006 neprošel. Komunistická poslankyně Zuzka Rujbrová byla mezi prvními, kteří v dubnu 1998 s hnutím jednali, ve sněmovně zákon předkládali a obhajovali, a i nyní se KSČM postavila proti provokaci Bátory a dalších. To jsou holá fakta. Zapomínat to dobré ani ostrakizovat by se nemělo.

Duha má mnoho barev: zelenou, oranžovou, červenou, modrou, fialovou a žlutou. Jen hnědá, symbolizující fašisty všeho druhu, tam nemá a nesmí mít své místo. Je dobře, že průvod hrdosti hlavním městem prošel a věřme, že to nebylo naposledy. Barev a vzájemného poznávání se není nikdy dost.¨

Andrea Cerqueirová
Publikováno na kultura21.cz.