Elitou se však pochopitelně stali spolužáci z učilišť, protože navzdory počtům jejich absolventů jich v reálu bylo jen minimum schopných řemeslem skutečně vládnout. A tak o ně byla na trhu poptávka, často rvačka. Oni to samozřejmě věděli, a tak všichni svorně přistoupili na hru nejrůznějších pozorností a všimných, protože kapající kohoutek prostě opravu potřeboval.

Po sametu pochopitelně všichni chtěli být těmi, kdo si řemeslníka zavolají, všichni rodiče chtěli mít doma lékaře, právníky a podnikatele. A ti si služby přece sakra dokážou zaplatit.

Takže co. V uplynulých letech základní školy dodávaly studenty převážně gymnáziím. Ty je ochotně přijímaly, protože jak dětí ubývá, stávají se pro školy cennou komoditou. Proto většina státních gymnázií snižuje své nároky, leckdy nabírá své studenty bez přijímacích zkoušek.

Učňáky téměř zejí prázdnotou, mnohé se ruší. A gymply jsou plné nejenom nadaných dětí, to samozřejmě, ale učí také lemply, ať se nám to rýmuje.

Dobrého a poctivého řemeslníka abyste hledali s lucernou za bílého dne. Sice vám udělají novou podlahu, ale do kopce. Žádný problém, za další příplatek ji srovnají. Pokud nemáte šikovné ruce v rodině nebo mezi známými, tak jdete do velkého rizika, výdajů a hlavně nervů.

A řemeslníci jsou si situace vědomi, a tak to vypadá, jak to vypadá. Jasně, že už dávno neplatí, že co lékařská ordinace nebo právnická kancelář, to zlatý důl. Zlatý důl jsou dnes šikovné a poctivé ruce zednické, instalatérské, elektrikářské a já nevím, jaké.

A těch je málo, a jejich majitelé to velice dobře vědí. Ne každý může a chce být vědcem, inženýrem, magistrem a docentem, fámulusem a logikem. Měli bychom konečně uznat a ocenit nadání a nadšení pro manuální práci, a ne ji jako něco podřadného svým potomkům vymlouvat a cpát je na dráhu vzdělanců. Vyčtou nám to jednou oni, ale i my sami sobě, až nebude nikdo, kdo by nám napekl chleba.

Radek John