Kdy jste slyšeli o vleklé vládní krizi v Německu, Slovinsku, Španělsku? Napadá vás vše jiné v souvislosti s těmito státy, jen ne únavné vládní hádky a několikaměsíční politické bezvládí. Všechny tyto státy a řadu dalších totiž spojuje jedna chvályhodná politická pojistka – konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě. Pro porovnání si vzpomeňme na jaro 2009, na Českou republiku uprostřed předsednictví Evropské unii, a již téměř desáté opoziční hlasování o důvěře vlády. Jistě se vám vybaví nečekaný pád vládního kabinetu v přímém přenosu, nejen českých televizí, ale i za zájmu světových médií. Nikdo nechápal, proč uprostřed zásadních politických událostí padá česká vláda a opozice si nad tím myje ruce. Výsledkem byla ostuda za hranicemi, neuvěřitelný šok a zejména několikaměsíční přetahovaná o nového premiéra a překlenovací vládu. Nejkřiklavější na celé situaci byla slova iniciátora pádu vlády, Jiřího Paroubka, který poté opakovaně alibisticky prohlašoval, že země bez vlády není jeho problém. Že necítí žádnou odpovědnost za vývoj, za další řešení a že nemá žádný plán B, ani ho nechce mít.

I tato nepříjemná zkušenost mě vedla k návrhu zavést do českého ústavního pořádku osvědčený princip politické stability – konstruktivní vyjádření nedůvěry. V praxi by toto opatření vypadalo tak, že by kromě samotného poslaneckého vyslovení nedůvěry vládě muselo být dosaženo většinové shody Poslanecké sněmovny na tom, kdo bude jmenován novým předsedou vlády. Neboli, s padesátkou dnes požadovaných podpisů poslanců, kteří chtějí hlasovat o osudu vlády, by se muselo předkládat zároveň i jméno nového kandidáta na premiéra. Ten by i musel požívat většinové podpory sněmovny. Skončilo by konečně hlasování o nedůvěře vládě jen tak, pro zviditelnění, pro sport a podrželo by si svou vážnost a kontrolní roli.

Tímto opatřením se nijak neomezuje právo pro změnu vlády odvoláním, avšak změna je možná pouze konstruktivní a pozitivní formou, promptním vystřídáním za vládu novou, s většinovou podporou. To vede k odpovědnosti a střízlivému, věcnému chování v politice, což potvrzuje i zahraniční zkušenost. Nemluvě o politických a ekonomických ohledech, kdy každá dlouhodobější vládní destabilizace znamená ekonomické ztráty, zhoršení pověsti státu, tedy i ekonomického a investičního renomé. Sněmovna by nadále zůstala četníkem, který dohlíží na výkon vlády, ale premiérův vládní tým by získal větší stabilitu a pracovní samostatnost. Jsem si jistá, že konstruktivní a rozumné opozici, opozici připravené nést vládní odpovědnost, tato změna vadit rozhodně nebude.

Praxe z jiných států potvrzuje, že zavedení konstruktivního vyjádření nedůvěry vládě je účinnou hrází destrukci a bezhlavé destabilizaci země, protože kdo chce shodit vládu, musí vědět, čím ji nahradí a nese za to jasnou odpovědnost před občany.

Aby nemohl být tento návrh vnímán jako tendenční, tak by vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě bylo zavedeno do praxe po nových volbách do Poslanecké sněmovny. Navržená právní úprava by tedy nebyla retroaktivní. Věřím, že toto užitečné opatření získá širokou podporu, i z řad opozice, protože například v Německu tuto ústavní pojistku zavedla tamní sociální demokracie. Doufám, že česká „strana oranžové růže“ uvažuje stejně zodpovědně.

Jsem přesvědčená, že tato změna může uzavřít éru agresivní a nezodpovědné politiky, kdy se hlasování o osudu vlády stává pouze divadlem pro televizní kamery a pouhým planým rétorickým cvičením bez výsledku a jen pro efekt.

Karolína Peake