Ač se průměrný Čech zaklíná, že netrpí předsudky, v povědomí mnoha příslušníků „většinové společnosti“ má ono „nejsou jako my“ co do činění nejen s výše zmíněnými sociálně patologickými jevy, ale i se způsobem života nebo dokonce s tím, jak „nepřizpůsobiví“ vypadají, a s různými dalšími stereotypy.

Rozhořčení příslušníci většinové populace jsou tak často poněkud schizofrenní: na romskou menšinu pokřikují „Romové do práce“, ač dobře vědí, že práce v daných oblastech není, a pokud náhodou je, není pro Romy. Ale i když Rom pracuje, platí nájem, nekrade, a dům, v němž bydlí, „nevybydluje“, stejně je pro „většinu“ ještě stále tak nějak „nepřizpůsobivý“, tedy prostě Rom či Cikán.

Schizofrenie existuje i ve vztahu ke státu. „Většina“ na Šluknovsku požaduje, aby stát zavedl tvrdá bezpečností opatření a přestal „nepřizpůsobivé“ rozmazlovat příliš štědrou sociální politikou, ale jen málokdo chce vidět, že ghetta na Šluknovsku i jinde nevznikla kvůli „štědrým“ sociálním dávkám, ale spíše kvůli kombinaci slepé víry v tržní síly a naprostého selhání sociální politiky státu.

Dalo by se argumentovat, že vláda, která krátí sociální dávky, razantně zvyšuje nepřímé daně, a i jinak řeší ekonomické problémy na úkor sociálně slabších, musí být náramně spokojená, že i lidé, které od nuzných poměrů „nepřizpůsobivých“ často dělí jen to, že nejsou Romové, jsou natolik sociálně „přizpůsobení“—tedy zpracovaní propagandou, předsudky, stereotypy a neochotou věci hlouběji domýšlet,--že si raději „vyšlápnou“ na Romy, než aby šli demonstrovat před Strakovu akademii.

Staré dobré heslo všech vládců zní, „rozděluj a panuj“, a to se v českých poměrech v podobě vzájemného rozeštvávání chudších částí společnosti dobře daří. Skoro se chce ironicky říct, že kdyby čeští neoliberálové v čele státu Romy neměli, museli by si je vymyslet. S občasnými policejními nájezdy na vietnamské tržnice nebo ubytovny zahraničních dělníků by si asi nevystačili.

Ačkoliv pro tvrdé jádro českých rasistů jsou Romové „nepřizpůsobiví“, protože jsou podle nich prostě „geneticky“ neschopní se přizpůsobit životu ve „slušné“ společnosti, ve skutečnosti mnohé ze sociálních jevů, které daly vzniknou hanlivému pojmu „nepřizpůsobiví“, má do činění s tím, že se sociálně slabá menšina, jejíž děti stát posílal programově desetiletí do zvláštních škol, nedokázala po roce 1989 přizpůsobit sociálně-darwinistickým poměrům neviditelné ruky trhu.

Stejně jako v jakékoliv jiné zemi na světě, kde existují sociálně hendikepované vrstvy, často sestěhované do chudinských čtvrtí a ghett, jsme svědky různých druhů kriminality, nepořádku, závislosti na drogách, lichvy. To jsou dozajista jevy, které ekonomicky zajištěnější občany po právu iritují a straší, obzvláště když, jako třeba na Šluknovsku, je mají přímo za humny.

Pokusme se ale dát věci do širšího kontextu a porovnejme například ekonomické dopady tolik zdůrazňované kriminality a asociálního jednání „nepřizpůsobivých“ a těch nejvíce „přizpůsobených“. Tedy těch našich spoluobčanů, kteří nejrychleji a nejlépe pochopili, jaké obrovské příležitosti jim nabízí právě ona neviditelná ruka trhu v českém provedení, která je tak nemilosrdná k romské menšině.

Tito zaručeně „neromští“, nebo jak se u nás říká „bílí“, spoluobčané, dokázali jen na tzv. nákladech ekonomické transformace v 90. letech minulého století připravit stát o stovky miliard korun. Podle oficiální analýzy ministerstva financí z roku 2001 činily celkové náklady transformace, kam se počítaly především tunely, defraudace, zbytečně zbankrotované banky i fondy, zhruba 700 miliard korun. Spousta těchto peněz se nikam nevypařila: skončila v kapsách „přizpůsobivých“ šikulů a v daňových rájích. Zlatými hřeby tohoto řádění „přizpůsobivých“ občanů nebyly jen Harvardské fondy, ale i obří „ztráty“ v IPB.

Zmíněné příklady nejsou přitom zdaleka vyčerpávajícím výčtem škod způsobených stoprocentními „Čechy“. Když byla většina majetku zprivatizována, a jeho lepší části skončily v rukou zahraničního kapitálu, takže nebylo možné už tolik krást v rámci privatizace, vzniknul postupně nový systém, v němž ti „nejpřizpůsobivější“ mezi námi zcela systémově obírají podle odhadů státní pokladnu každým rokem o zhruba 100 miliard korun v podobě korupce, předražených zakázek a různých vykutálených provizí.

Kdybychom si tyto škody sečetli jen za zhruba posledních deset let, blížíme se hodnotě jednoho ročního rozpočtu České republiky.

Současná vláda, která s takovou mamutí korupcí bojuje jen řečmi, zatímco každý její čin naznačuje, že nemá v úmyslu udělat proti skvěle „přizpůsobeným“ mafiánským strukturám v pozadí politiky nic podstatného, stejně jako nemá v úmyslu více zdanit bohaté nebo firmy, musí být nadšená, když „většinová“ společnost nestojí před sídlem vlády, ale pokřikuje na Šluknovsku na „nepřizpůsobivé“ občany, jejichž kriminalita je jen slabý odvar ve srovnání se stovkami miliard rozkrádaných spoluobčany, kteří se, často spolu s politiky, nejlépe přizpůsobili neviditelné ruce trhu.

Řečeno jinak: je pochopitelné, že průměrnému občanovi vadí, když mu „nepřizpůsobiví“ ukradnou peněženku, vykradou auto, odnesou měděný okap, nebo když se necítí ve svém bydlišti bezpečně. Ale dokud kritická masa občanstva nepochopí, že jejich sociální problémy budou jen narůstat, a jsou v podstatě neřešitelné ve státě, který je systematicky rozkrádán zaručeně „neromskými“ spoluobčany v bílých límečcích, jen těžko se něco změní.

Kdyby pouhá polovina z více než tisíce miliard korun, které se kvůli korupci poztrácely jen v posledním desetiletí, byla investována do komplexní sociální politiky, včetně politiky zaměstnanosti, nemusely by problémy s „nepřizpůsobivými“ více méně existovat.

Když si ale většina občanstva nechá líbit, že jejich vláda bojuje s deficitem okolo 100 miliard korun tak, že krátí různé dávky, zvyšuje nepřímé daně, nechává chátrat silnice, dálnice i školství, atd., zatímco zhruba stejnou sumu ukradnou skrze systémovou korupci lidé, které politici nejenom často dobře znají, ale finančně na nich závisí, je bohužel nutné konstatovat, že „Šluknovsko“ je jen předzvěstí horších problémů.

Jiří Pehe
politolog