Je však také zcela nezbytné, aby byl výběr letounu předmětem co nejširšího politického konsensu. Vždyť se vybírá letoun, který by měl v naší armádě sloužit v dlouhodobém horizontu 20 až 30 let. „Válcování opozice“, jakou pravicová koalice nyní v parlamentu předvádí, a nerespektování zásad strategického rozhodovacího procesu by zde rozhodně nemělo mít místo. Ostatně, tato koalice by se mohla a měla poučit z minulosti. Byla to totiž druhá vláda tehdejšího premiéra Václava Klause (s lidoveckým ministrem obrany Miloslavem Výborným), která v roce 1997 zcela nekvalifikovaně rozhodla o výrobě 72 bitevníků L-159.
Jejich výroba stála více než 51 miliard korun a přitom armáda dnes používá pouze 24 kusů, zbývajících 36 letadel je uskladněno v Aeru Vodochody – uskladnění a konzervace vyjde armádu na 30 milionů Kč ročně. Několik dalších rozebrala na náhradní díly a na výrobu dvoumístných strojů, jeden letoun havaroval, ostatní jsou velmi těžko prodejné. Záměr vyměnit pět kusů L-159 s firmou EADS za jeden dopravní letoun CASA C-295 se nevydařil –firma je totiž odmítla odebrat…
Kauza CASA je dalším příkladem špatného rozhodovacího procesu. Výběr těchto dopravních letounů v minulém volebním období (opět za lidovecké ministryně, dnes v dresu TOP 09, Vlasty Parkanové) nebyl rozhodně transparentní a kromě toho zcela opomenul vážné výhrady vojáků ke schopnostem zvoleného typu letadla zajišťovat transportní potřeby armády. Realita jejich (ne)provozu je přitom tristní: všechny čtyři dodané letouny mají závažné technické problémy, létají pouze v omezeném režimu a není možné je používat v Afghánistánu.
A jak se s těmito problémy chce vyrovnat ministerstvo obrany? Po všech možných, neustále posouvaných lhůtách se firmě Omnipol, jež letouny CASA armádě dodala, k odstranění závad blíží (snad) lhůta poslední. Do posledního červencového dne má Omnipol armádě dodat čtyři funkční letadla. Ministerstvo si ale není zcela jisté, co by mělo činit v případě, pokud by se tak nestalo. Proto si za 2 miliony korun najalo právní firmu White&Case, aby analyzovala smlouvy na nákup letounů a poradila ministerstvu, co dělat, pokud by Omnipol svůj závazek nedodržel. Uvidíme, jak si s tím právnická firma poradí.
Je možné se ale ptát, k čemu existuje na ministerstvu obrany jeho legislativní a právní sekce a proč si ministerstvo obrany musí draze platit externí právnické služby. Nebo by snad resortu nebyly vhod v napjatém armádním rozpočtu ušetřené dva miliony?
Na mysl se ale vkrádá i jiná otázka. Nevypovídá tohle vše o tom, že ministr Vondra, jemuž se navíc v předchozím působišti „záhadně“ ztratilo několik stovek milionů korun, a jeho podřízení úředníci nejsou kompetentní k tomu, aby mohli rozhodovat o tak strategické záležitosti, jakou je zajištění českého vzdušného prostoru?
Petr Hulinský