Do této chvíle jsem si naivně představovala, že každý rozumný vládce bez ohledu na to, zda hledí napravo, či nalevo, se umí alespoň trochu vcítit do problémů, které se citelně dotknou části jeho národa. Tuto moji naivitu o přirozené asertivitě politiků rozptýlila další fakta, která z úst nejpovolanějších ráčila vypadnout. Na zmiňované tripartitě věnované protikrizovému plánu vlády důrazně zaznělo opakované chlubení, že v době krize bude garantováno zachování stávající sociální sítě. To, že je děravá a tenoučká, šitá na míru jiným poměrům, je podle našich asertivních politiků populizmus. Stejný náhled mají i na to, že přichází doba, kdy se i přes veškerá opatření na udržení pracovních míst budou lidé ve velkém propadat do nezaměstnanosti, bohužel často i dlouhodobé. Doba se prudce mění a do nezaměstnanosti spadnou po stovkách i lidé takových profesí, u kterých  nikdy neuvažovali, že práce pro ně nebude. Když takováto pohroma postihne rodinu se dvěma dětmi, po skončení podpory v nezaměstnanosti dostanou životní minimum kolem 10 tisíc. Odbory s požadavkem dočasně zajistit důstojné podmínky pro dlouhodobě nezaměstnané neuspěly. Nikoho z vládnoucích politiků zatím nezajímá, jak zaměstnanci a jejich rodiny přežijí z miniaturních sociálních dávek a podpor, jak zaplatí nájem, půjčky atd. Už nyní se někteří propuštění skláři ozývají: „pro cizince máte na letenky a 500 euro kapesné, ale my se můžeme jít  pást.“   Milí (n)asertivní politici ono se to hezky kouká  z makroekonomického patra. Z něho nevidíte, že krize je a bude o individuálních problémech, potížích a tragédiích konkrétních lidí, kteří ji nezavinili.
Jana Kašparová